Ve spolupráci s Drážďanskou galerií, Německým fondem… připravujeme jednu výstavu také mimo zdi a útulný dvorek Art Space NOV. Hledání zmizelých stop mezi řádky, v mezerách mezi novými stavbami, v prostoru mezi světlem a stínem je dlouhodobým zájmem fotografa Štěpána Bartoše. Je mnoho druhů zapomnění – represivní vymazání, nařízené zapomenutí, zapomnění jako zásadní prvek při vytváření nové identity, strukturální amnézie, anulace, plánované zastarávání, zapomnění jako ponížené mlčení… a téměř všechny postihly památky po osídlení židovským obyvatelstvem nejen v Pardubickém kraji. Zapomnění, v němž se kumuluje politická účelnost a kolektivní pocit studu naštěstí nepřevládají až dosud. Mnohá místa se podařilo obnovit, některé jsou oblíbenými turistickými cíli, jiné chátrají i nadále. Všechny slouží jako připomínka faktu, jak krutá doba může být. Doba, kdy lidskost a etika selhala.
Židovské obyvatelstvo je v Českých zemích doloženo od 10. století, tedy od doby předrománské, od Svatého Václava. Po většinu času žili Židé v diaspoře, spoutáni mnoha podmínkami a často i zámky, aby nemohli večer a v době svátků svá ghetta opustit. Některé doby bylo soužití většiny s menšinou klidnější a spokojenější, jiné nikoli. Židovské obyvatelstvo obohatilo tuto zemi o různorodost a rozmanitost, o obchodní aktivity, obuvnictví, textilní průmysl, slavné stavby, umělecká díla i výjimečné osobnosti. Druhá světová válka ale jakékoli soužití prakticky ukončila, z transportů do pracovních a vyhlazovacích táborů se nevrátil téměř nikdo z těch, kdo nuceně nastoupil do vlaku na pardubickém nádraží. Život v židovských ulicích, domech, obchodech a synagogách utichl. Nebylo, kdo by je udržoval. Mnohé ulice byly zbourány, hřbitovy zničeny.
Teprve po roce 1989 docházelo k obnově. Fotograficky zachycená místa zchátralá i nově rekonstruovaná nemůžou zakrýt, že jsou památkami po civilizaci, která tu již nežije. Z fotografií je zjevné, že něco snad přece zůstává. Dějiny nemohou zapřít zmařené osudy lidí, jež se tu cítili doma, a dnes po nich zbyly právě jen připomínky prostřednictvím míst, kam pravidelně chodili, v co věřili a kde byli pohřbíváni. Historici dokážou příběhy zrekonstruovat prostřednictvím hmotných i písemných dokladů a není to vyprávění příliš optimistické. Fotografie umí ještě lépe než texty vyprávět o smutku, o tom co přetrvává, co mizí a co prorůstá travou a keři. Židovské památky odkazují na kulturu tak jinou a tak houževnatou, která v české kotlině žila přes tisíc let. Vnímáme je s pokorou a respektem k tomu, jak tragicky moderní dějiny proměnily mapu obyvatelstva doby až příliš nedávné.
Štěpán Bartoš (1963) je významný pardubický fotograf, má na svém kontě řadu knih a fotografických dokumentů. Ve své tvorbě se nechal ovlivnit světlem a citlivostí Josefa Sudka v ateliérové tvorbě, a samozřejmě také fotografy Magnum Photos. Fotografuje architekturu, interiéry i design, stejně jako portréty. Snímá umělecká díla pro tisk, dokumentuje výstavy, stojí za činností nové pardubické galerie zaměřené na mladé umění Art Space NOV.