září – říjen ENVIRONMENTÁLNÍ SYMPOZIUM NATURE a výstava

Výstavní prostor Art Space NOV a jeho tým pořádal 5 let sympozia Umění a odpad – Odpad a umění. Téma plastů vychází z generálního tématu Pardubic, jímž je chemie a navazovalo na proslulé Tomanovo, Zeminovo a Kynclovo Artchemo z konce šedesátých let. Téma rezonovalo s dobou, plasty a jejich nadužívání se odrazilo všude ve společnosti, nejen v kulturní oblasti, školy dobře reagovaly na témata sympoziem nastíněná. Během pěti let přijeli do Pardubic pracovat zajímaví autoři – Josef Daněk, Petr Lysáček, Vladimír Kopecký, Martin Opl, Martin Zet, Marek Rejent, Robert Smolík, Jan Hendrych a odlišné skupiny autorů, scénografové, sochaři, filmaři nebo skláři. Nyní je evidentní, že plasty jsou všude. Rozhodli jsme se tedy změnit způsob, ale nikoli cíl, další sympozium se bude věnovat přírodním materiálům a environmentálním přístupům. Stěžejní osobností, která přijala naše pozvání je Miloš Šejn, jež se v galerii objevil už jako vystavující a performer (společně se svými žáky Davidem Helánem a Jánem Valíkem), přivede dva své žáky, skupinu doplní pardubická autorka Vladana Hajnová, umělec zabývající se nalezenými přírodními objekty Jakub Dvořák. Poslední účastník měl být ze zahraničí, ale možná ho budeme muset nahradit domácím autorem. Tvůrčí tým sympozia bude složen ze 6 osobností různého založení, aby došlo ke spolupráci, ale také k diverzitě. Galerie má pro téma přírody již zkušenost s některými výstavními projekty, například s výstavou Komponenty ostravského Libora Novotného nebo jednodenní performancí Wooden web. Součástí sympozia bude také workshop s Jiřím Zemánkem, o jehož máchovském putování krajinou vznikl letos film. Dvojice Šejn + Zemánek byla pro druhou polovinu 80. let v alternativní sféře ve východních Čechách klíčová. Zájem o environmentální tvorbu a sympozium jsme měli už loni, bohužel nám situace nedovolila sympozium zrealizovat.
Kurátor: Martina Vítková

listopad – prosinec SOUČASNÉ MLADÉ UMĚNÍ ZE LVOVA

Na počátku úvahy byla zvědavost, co se děje nedaleko za hranicemi na východ, jaké tam žije umění, z obvyklých zdrojů se o něm moc nedovídáme. Díky pátrání se zjistilo, že kontakty mezi českými a ukrajinskými umělci a školami existují a jsou překvapivě pestré. Aktuálně máme tři zdroje a tři možné varianty, jak výstavu zrealizovat. Klíčová je ale možnost do Lvova odjet (z Pardubic létá přímý spoj), což na podzim nebylo možné. Ostravského festivalu performance Malamut se účastnil performer a malíř ikon Volodimyr Toplyi. Falší kontakt se objevil prostřednictvím Českého centra. Výstava může být i souhrnem reakcí studentů 3. ročníku Národní umělecká akademie ve Lvově na aktuální dění. Je otázkou, zda jejich současný skupinový projekt „Karanténní deníky“, dokumentace úvah a pozorování individuálních zkušeností s izolací od začátku března 2020 až do prvního uvolnění karanténních omezení bude ještě zajímavá. Tato výstava může být v případě pokračujících obtíží s pandemií instalována až v roce 2022.
Kurátor: Martina Vítková

Zaniklé židovské synagogy, fotografie Štěpán Bartoš

Ve spolupráci s Drážďanskou galerií, Německým fondem… připravujeme jednu výstavu také mimo zdi a útulný dvorek Art Space NOV. Hledání zmizelých stop mezi řádky, v mezerách mezi novými stavbami, v prostoru mezi světlem a stínem je dlouhodobým zájmem fotografa Štěpána Bartoše. Je mnoho druhů zapomnění – represivní vymazání, nařízené zapomenutí, zapomnění jako zásadní prvek při vytváření nové identity, strukturální amnézie, anulace, plánované zastarávání, zapomnění jako ponížené mlčení… a téměř všechny postihly památky po osídlení židovským obyvatelstvem nejen v Pardubickém kraji. Zapomnění, v němž se kumuluje politická účelnost a kolektivní pocit studu naštěstí nepřevládají až dosud. Mnohá místa se podařilo obnovit, některé jsou oblíbenými turistickými cíli, jiné chátrají i nadále. Všechny slouží jako připomínka faktu, jak krutá doba může být. Doba, kdy lidskost a etika selhala.
Židovské obyvatelstvo je v Českých zemích doloženo od 10. století, tedy od doby předrománské, od Svatého Václava. Po většinu času žili Židé v diaspoře, spoutáni mnoha podmínkami a často i zámky, aby nemohli večer a v době svátků svá ghetta opustit. Některé doby bylo soužití většiny s menšinou klidnější a spokojenější, jiné nikoli. Židovské obyvatelstvo obohatilo tuto zemi o různorodost a rozmanitost, o obchodní aktivity, obuvnictví, textilní průmysl, slavné stavby, umělecká díla i výjimečné osobnosti. Druhá světová válka ale jakékoli soužití prakticky ukončila, z transportů do pracovních a vyhlazovacích táborů se nevrátil téměř nikdo z těch, kdo nuceně nastoupil do vlaku na pardubickém nádraží. Život v židovských ulicích, domech, obchodech a synagogách utichl. Nebylo, kdo by je udržoval. Mnohé ulice byly zbourány, hřbitovy zničeny.
Teprve po roce 1989 docházelo k obnově. Fotograficky zachycená místa zchátralá i nově rekonstruovaná nemůžou zakrýt, že jsou památkami po civilizaci, která tu již nežije. Z fotografií je zjevné, že něco snad přece zůstává. Dějiny nemohou zapřít zmařené osudy lidí, jež se tu cítili doma, a dnes po nich zbyly právě jen připomínky prostřednictvím míst, kam pravidelně chodili, v co věřili a kde byli pohřbíváni. Historici dokážou příběhy zrekonstruovat prostřednictvím hmotných i písemných dokladů a není to vyprávění příliš optimistické. Fotografie umí ještě lépe než texty vyprávět o smutku, o tom co přetrvává, co mizí a co prorůstá travou a keři. Židovské památky odkazují na kulturu tak jinou a tak houževnatou, která v české kotlině žila přes tisíc let. Vnímáme je s pokorou a respektem k tomu, jak tragicky moderní dějiny proměnily mapu obyvatelstva doby až příliš nedávné.
Štěpán Bartoš (1963) je významný pardubický fotograf, má na svém kontě řadu knih a fotografických dokumentů. Ve své tvorbě se nechal ovlivnit světlem a citlivostí Josefa Sudka v ateliérové tvorbě, a samozřejmě také fotografy Magnum Photos. Fotografuje architekturu, interiéry i design, stejně jako portréty. Snímá umělecká díla pro tisk, dokumentuje výstavy, stojí za činností nové pardubické galerie zaměřené na mladé umění Art Space NOV.