Malíř Ondřej Basjuk se nechal okouzlit podzemním prostorem domu na Pernštýnském náměstí č.p. 49. Původním východiskem byl ponor do vzpomínek na dětství a na vliv otce elektrotechnika. Na kabely, zástrčky, relé a jejich kompozice v prostoru, mezi nimiž se odmala pohyboval. Myšlenka výboje a zároveň chlapeckého vnímání světa dala výstavě název. Motiv blesku je symbolem moci elektřiny, a také náhlého osvícení.
Zážitek z pardubického sklepení přidal další rozměr, malíř proměnil prostor v hradní komnatu a nikoli jen tak nějakou. Vytvořil nové obrazy, v nichž pracuje s povrchy zdí, s průzory do jiných sfér. Umění je s prostorem v symbióze, nekonkuruje mu, ale pracuje s ním a rozvíjí ho. Obrazy nemají vždy tradiční pravoúhlé tvary, ale přebírají formu dveří nebo oken. Galerie je původně pozdně gotickým či renesančním sklepem, a díky promyšleně umístěným objektům se v něm můžeme cítit jako v alternativním světě.
Autor kombinuje malbu na plátno s úpravou rámů hmotou, jež by se dala popsat přibližně jako stucco lustro. Štuková náhrada dovoluje pracovat s iluzí, jak to známe z barokních kostelů, kde nahrazovala drahý mramor. Obraz se stává iluzí průchodu do jiného místa, které ve sklepě vůbec není. Malby na plátno jsou inspirované středověkými iluminacemi, respektive hrají s námi hru na setkání přítomnosti s minulostí, či ireálným světem. Zvláštním rysem iluminací je malba podle fantazie založené na vyprávění a příbězích svatých mužů a dobrodruhů. Z tiché cely kláštera se iluminátor nejspíš do Byzance či Svaté země nikdy nepodíval, přesto se nám pokusil tato místa vizuálně zprostředkovat. S touto snovou realitou pracuje i Basjuk. Motivy skal, palem, letících ptáků se objevují ve fragmentech, zdánlivě zazděné a poničené moderním betonem. Součástí jednoho z obrazů je reliéf vyhnání z Ráje. Obvykle zobrazuje scénu, v níž bůh vyhání Adama a Evu po pozření jablka poznání. V této variantě naopak naháči, naši společní prarodiče, z Ráje od Stromu poznání, vyhánějí boha spolu s anděly. O tom, že dveřní ostění na Basjukových objektových obrazech odpovídá starším vrstvám původních Pardubic, se můžeme přesvědčit třeba hned v ob vedlejším domě, č.p.51, kde je historický portál s ještěrkou dostupný.
V jistém smyslu jsme ve sklepení uvedeni do prostoru Zimmerreise, jaká koncipoval v 19. století Josef Navrátil. Měšťanští a aristokratičtí objednavatelé si díky malířům mohli dopřát krásnou a bohatou cestu kolem světa v jediném pokoji. Když pršelo, dalo se korzovat po obvodu zdí a pokaždé jste se ocitli někde jinde. Pro dobu biedermeieru šlo o laciný a pohodlný způsob, jak překročit hranice všedních dnů. Například na zámku v Jirnech se z iluzívní balustrády díváme do Alpských krajin s vodopády a velehorami.
Ondřej Basjuk v Pardubicích vytvořil alchymistickou komnatu přeměny. Využil k tomu svou dlouhodobou sběratelskou zkušenost a také zkušenost ze spolupráce s Národním a Náprstkovým muzeem. Určitá muzealita se doplňuje s individuálním osobním zacílením malíře a jeho zájmem o elektřinu, která historické budovy muzeí přirozeně i nepřirozeně přetváří. Ani ne tak samotným osvětlením, jako instalací drátů, spínačů, bezpečnostních schránek, které jsou nutným předpokladem elektrifikace. Pokud bychom prostor galerie chápali jako komnatu a zamysleli bychom se nad tím, kdo ji obývá, půjde nejspíš o příbytek mystika či vědce-alchymisty, který si uvědomuje moc elektřiny tak, jak ji vidí i Mary Shelley ve Frankensteinovi. Náhlý záblesk, zážeh, překvapivá přítomnost energie v prostoru, zážitek výboje elektřiny se nedá přirovnat k ničemu.
Ondřej Basjuk (1983, Domažlice) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii a Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni v oboru design knižní kultury a mediální a didaktická ilustrace. V roce 2013 se úspěšně umístil v Ceně kritiky za mladou malbu. V současné době vyučuje malbu na Akademii výtvarných umění v Praze a spolupracuje s Národním muzeem na tvorbě výstav a expozic. Martina Vítková