SEN O ANGELINĚ * JAN POSPÍŠIL *

 

pozva1

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 5. 1. 2017

Vernisáž je součástí Velké neprašovské party, která začne otevřením výstavy Martiny Hozové v Galerii Fons v Pardubicích tentýž den v 17 hodin. Výstava Jana Pospíšila potrvá do 15. února 2017.

Motivy, které se v tvorbě JANA POSPÍŠILA objevují, pocházejí z každodenního života, literatury, komixu, filmů a popkultury, ale zároveň se vztahují k univerzálním systémům a ideám lidské společnosti. Zjednodušeně řečeno, jde hlavně o téma postel, stůl, hodiny, jídlo a sex. Objevují se asociace na beatniky, psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Sochař Jan Pospíšil je jasně figurálně zaměřen. Volí sochu pro vyjádření tělesnosti a objekt pro charakteristickou věcnost. Všechny jeho objekty pracují různými materiály s figurou a to, i když není téměř přítomna. Vždy je očekávána. Díla mají kinetický potenciál, nejsou to ani tak stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Ale bude tu i hlava z guerillové výstavy v šatně Veletržního paláce z roku 2011, nazvaná popisně Nafukovací sochař neboli ošukej si svýho sochaře. Vychází z typu erotických pomůcek, cílem je zesměšnit faktory dehonestující sochařské řemeslo. Zároveň dílo nezapře souvislost s podobně exemplárním řešením figurálních objektů například mezi generací YBA´s. Nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech.

Nejvýraznější realizací poslední etapy je Sen o Angelině (2013). Pravidelný ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Pospíšilem používaná groteska je už po-normalizační, tedy kapitalistická, ale zjevně stále funguje. Pojetí limitů patří do dnešní doby, kdy se svobodný jedinec vyrovnává s korporátní globalizací a jejími dopady na přírodu, společnost a morální rozměr člověka. Střetávají se tu prvky existencialismu s motivy dystopie a stopami sebezáchovného humoru.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Jan Pospíšil je sochař a zároveň ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru sochaře Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Den vernisáže bude výjimečný, bude totiž součástí velké neprašovské párty v Pardubicích. Ten den bude totiž zahajovat výstavu ve vedlejším domě, v Galerii Fons firmy Stapro u Jana Adamce další žačka ateliéru Karla Nepraše, Martina Hozová. Její práce rovněž stojí za vidění. Přijďte pobýt už v 17 na Pernštejnské náměstí. Program bude pokračovat ještě v 19:00 v Art Space NOV a nepochybně přijde čas i na After Nepraš Party.                                                                    Martina Vítková

sculptornafukovaci-sochar-2011

relikviar

Foto z výstavy Štěpán Bartoš

a tři snímky z vernisáže d Martina Samohrda

01 Jan Pospisil 2017 pozv 01 posp_004 02 posp_010 03 posp_013 04 posp_020 05 posp_022 06 posp_029 07 posp_031 08 osp_034 09 posp_042 10 Martin Samohrd 9 11 Martin Samohrd 1 12 Martin Samohrd 2 14 instalace 15 instalace 16 instalace 17 instalace 18 instalace 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33

Zahajovací text

JAN POSPÍŠIL – SEN O ANGELINĚ

ART SPACE NOV, Pernštýnské náměstí 49, Pardubice 5.1. – 15.2. 2017

Jan Pospíšil je sochař, ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Dnes mají Pardubice možnost zažít dva sochaře z Neprašova ateliéru na AVU. Byl to ateliér zaměřený na sochařství figurální, který v sobě spojoval tradici i odvahu k experimentu. Oba absolventi Jan Pospíšil a Martina Hozová zažili mistra sochaře v plné síle, Nepraš dodnes patří k nejzajímavějším osobnostem českého poválečného sochařství.

Otázka ale je, jak je to se sochařstvím dneska. Kam se ubírá a jestli bude existovat ještě v příštím století. Nebo, a to je možná pravděpodobnější, nejspíš žijeme v jeho zcela závěrečné fázi. A vnoučata se nás budou ptát – tys opravdu viděl někdy sochaře při práci? Asi tak jako my se ptáme na kotelníka v parní lokomotivě, průvodčího v tramvaji nebo ledové muže, ponocného a stavěče kuželek, voraře, spojovatelky, předčítače v továrnách, nebo na klavíristy v kině.

Sochaři jsou považováni za tradicionalisty, odkazují je k tomu jejich velmi trvalé materiály, naučit se opracování kamene a kovu nějaký ten rok trvá. Tato technologie nenese rychlé výsledky, jako se to může přihodit v nových médiích. To znamená, že sochaři pasou po myšlenkách, které dostatečně dlouho vydrží.

No, ale které to jsou, že? V naší klipovité době. Představa Mariána Kotrby z porevoluční doby, že proměnlivé časy se budou točit okolo jeho neměnné sochy, je dnes už nemyslitelná. Vymění se doba, vyměníme sochu. Naše časy mají čtyřleté etapy, od voleb, do voleb. Sochařství totiž patří do veřejného prostoru a ten obhospodařují buď politické reprezentace nebo nadmíru zbohatnuvší spoluobčani, které nikdy v tramvaji nepotkáte.

Témata sochaře Jana Pospíšila nejsou vůbec běžnému životu vzdálená, jsou to převážně postel, stůl, hodiny, hlavy, jídlo a sex. Dívá se na svět tak trochu beatnicky, skrze psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Prvotní motiv pro výstavu bylo lůžko nazvané Sen o Angelině (2013). Příliš mnoho důvěrného laskání. Ne náhodou ústa vypadají trochu jako oči a tak prostor pro naplnění všech slastí vyhlíží velmi surrealisticky. Ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Zdálo se mi nesmyslné, aby něco takového zůstávalo jen ve stodole v Žehuni a veřejnost neměla možnost to vidět.

O poznání děsivější je druhá Postel, vznikla už za dob studií a má standardní rozměr hrobu 1 x 2 metry. Vždycky mi přišlo divné, že hrob je pro člověka širší než jeho běžná postel. Co to vypovídá o naší kultuře a její postmortální vizi? Sochařství, díky náhrobkům je se smrtelností světa velmi těsně spjato. Také s pamětí a věčností. Možná končí proto, že nehodláme umírat, ale navždy přežívat v sítích a virtuální realitě tak jako Johny Depp v Transcendenci. Chceme manipulovat s pamětí a nevíme, co je věčnost. Ano, možná jde o tenhle druh paranoidního spiknutí. Díky kterému budou sochaři moct pracovat s tělem jenom jako performeři a těloví designéři. Jak už jsme se dozvěděli, sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech. 

Kinetický objekt byl vystaven naposledy v roce 1995 a já jsem úplně netušila, že svým výběrem odsuzuji sochaře k několika dnům nádeničiny při restaurování svého vlastního díla. Ale podařilo se a snad ho v galerijních prostorech nevidíme naposled. Pospíšilova díla mají často kinetický potenciál, nejsou to stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití, k převezení, spouštění, etc. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty. Spojuje se tu princip smrti a slasti – Eros a Thanatos, o kterých už Sigmund Freud věděl, že jsou propojené.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Nahý oběd (2005) je literární, podle Burroughse. Jídlo je sociálnější než na první pohled vypadá. Ale svůj příběh má i Nafukovací sochař (2011), jehož podtitul je v dobré společnosti nereprodukovatelný. Příběh artefaktu započal takto:  Sochaři se takhle jednou domluvili, že udělají výstavu ve Veletržním paláci. Nemělo smysl s tím otravovat generálního ředitele, ať už kteréhokoliv a toho jednoho, kterého dobře znali ze školy, zvláště.

Domluvili se tedy a dali si sraz v šatně Veletržního paláce, každý na háček pověsil svou sochu. Poseděli, popili, popovídali a zase odešli. Guerillová výstava byla realizována v roce 2011. Autobiografická hlava předchází zesměšnění tím, že využívá arzenál erotických pomůcek. Vlastně jsou tyto postupy trochu podobné tomu, jak vnímají umění a figurální objekty příslušníci Generace YBA´s: bratři Chapmanové, Damien Hirst, Marc Quinn atp. Objekt taky nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Pospíšilův přístup je vlastně groteska, z jeho vtipů občas zatrne.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Nutno říct, že je na nás všech, je to úkol pro sociální plastiku, jestli budeme ta poslední generace, která ví, co to je sochařství a naše děti se na sochy na náměstí budou dívat jako my na toltécké hlavy nebo Moai na Velikonočních ostrovech. A jestli po nás zůstanou jen blbé sochy, když prokazatelně žije ještě pár posledních slušných sochařů.

Martina Vítková

(výstava Martiny Hozové ONLINE AGE je v Galerii Fons na stejném náměstí o dva domy vedle)

JÁN VALÍK KŘEHKÁ ZAHRADA

pf2017

Otevírací doba o vánocích:

úterý 27.12. 14 – 18 hodin

středa 28.12. 14 – 18 hodin

čtvrtek 29.12. 14 – 18 hodin

pátek 30.12. 14 – 18 hodin

JAN VALÍK

KŘEHKÁ ZAHRADA

vernisáž v pátek 4. listopadu 2016 v 19 hodin

součástí večera bude performance Miloše Šejna a Davida Helána

výstava potrvá do 2. ledna 2017

ART SPACE NOV

sklepení domu č.p. 49 Pernštýnské nám. Pardubice

út – so  14 – 18 hod.

Ján Valík (*1987) je malíř, performer a autor kreseb. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru konceptuálních tendencí Miloše Šejna a intermédií Tomáše Vaňka. Od studia malby prošel skrze konceptuální postupy ve fotografii, videu a instalaci až k performativní tvorbě.

Ján Valík River philosophy 2016
Ján Valík River philosophy 2016

JAN VALÍK Niečo ako artist statement (2016)

Maľbu chápem integrálne k pojmu pohyb a tok. Čerpám z absorbcie vnemov a javov, snažím sa v obraze nájsť mieru abstrakcie evokujúcej viacero interpretácií, no vždy tak, aby čítanie obrazu fungovalo na úrovni jeho atmosféry. Obraz je taktiež spolupráca s divákom, spoludielo, ktoré funguje najmä ak obraz si vytvára vlastnú viac rozmenrnú existenciu a nezávisí na púhom kontexte svojho vzniku.

Kresba je pre mňa ďaleko viac záznamom, používam ju viac spontánne a funguje iným spôsobom ako maľba. V kresbe sa viac orientujem na líniu ako základný prvok, ťah a čiaru ako samostatnú entitu o sebe, ktorá je úzko spojená s mojími performatívnymi záujmami.

Performance je osobitá kapitola, kde používam najmä metódu improvizácie, založenú na kultivácii citlivosti k telu, obrazu, pamäti, jazyku a prostrediu. Iniciačný tu bol stret s japonským Butó počas štúdií na AVU. Odvtedy osobitne rozvíjam i túto svoju stránku.

Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016

Webové stránky Jána Valíka

Fotoreport z výstavy Jána Valíka a ze zahajovací performance Jana Valíka, Davida Helána a Miloše Šejna 4.11.2016

 

Radomil Uhlíř: Jak a kudy do ošacovacího střediska

uhlir_pozv_web

Zahájení výstavy obrazů Radomila Uhlíře.
Pardubický rodák Radomil Uhlíř je známý především jako herec, ale je to také vynikající básník, komik, řezisér, zpěvák, muzikant a v neposlední řadě také malíř. Nyní máte jedinečnou možnost se jeho malířskou tvorbu pokochat v Café Apatyka.
Vernisáž zahájí saxofonista Mikoláš Chadima a trombonista Jan Jirucha.

 

Výstava je pořádána ve spolupráci s Café Apatyka, v jejichž prostorách bude k vidění do 10. ledna

Vladimír Havlík, Michal Čepelka: BLACK WHITE

27. září 2016 v 19:00

kk

Vernisáž výstavy BLACK WHITE autorů Vladimíra Havlíka a Michala Čepelky. Výstava je součástí projektu Konkrétní podzim 2016.

Výstava potrvá do 30. října 2016

Výstavní projekt KK3 Klubu konkretistů věnovaný symbolu čtverce, tím pádem Kazimíru Malevičovi a letošnímu jubilantovi Štěpánu Málkovi. Galerie AMB, Galerie U Přívozu, Muzeum VČ, Art space NOV, Galerie IBIS.

Vladimír Havlík Yesterday 1983, 2013, videoperformance

Klub Konkretistů KK3

Co mají oba autoři společného? Sklon užívat si ve výtvarné rovině vtipy a vymýšlet je. Sami sebe a svou tvorbu vnímají s nadhledem. Vladimír Havlík si ve vystaveném videu Yesterday 1983, 2013 formou grotesky pohrává s časem uplynulým mezi lety 1983, kdy se vžil do nostalgie ikonického songu Beatles – a rokem 2013. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš, ale při pohledu na autorovu nezměněnou čistou radost z dovádění, o tom lze pochybovat… Michal Čepelka vždycky volí ty nejjednodušší výrazové prostředky, které jsou stejně jako v případě Vladimíra Havlíka velmi vtipně přímočaré s přesahem.

Výstava vnikla ve vzájemné spolupráci, korespondenci a výměně a účasti mezi oběma autory, kteří se rozhodli pro černobílý styl.

Vladimír Havlík: Snažím se zobrazit mezeru nebo spíš nejasný prostor mezi současností a minulostí, realitou a iluzí. Využívám analogové technologie fungující na principu černá – bílá, negativ – pozitiv. Jsou mi sympatické svojí nepřesností a otevřeností vůči náhodě…

Vladimír Havlík Černá a Bílá
Vladimír Havlík Černá a Bílá

Michal Čepelka: Na výstavě bych chtěl představit svou současnou tvorbu, ve které se zaměřuji na práci s prostorem. Ve sklepní galerii využívám možností temnoty v kontrastu se světlem a také členitosti prostoru. Obojí může být prostředkem komunikace mezi místem, instalací a divákem. Na Vladimírovu videoperformanci reaguji prostorovým portrétem nazvaným Mamka. Je to portrét mojí matky v jejích 30 letech, když jsem se narodil, tedy přesně před třiceti lety.

Michal Čepelka

O AUTORECH:

VLADIMÍR HAVLÍK (1959 Nové Město na Moravě) žije a pracuje v Olomouci. Vyučuje výtvarné obory na olomoucké univerzitě a je členem olomouckého kruhu Klubu konkretistů KK2. V jeho práci poetika a úsměvný exhibicionismus balancují mezi vážně míněným a okamžitě zpochybňovaným. Dílo je velmi různorodé – obsahuje akce, vizuální poezii, kresbu, abstraktní malbu i vymýšlení slovních hříček. Akcím a performancím se Havlík věnuje od roku 1978. Brněnská autorka Barbora Klímová získala za přetransformování jeho ikonických kusů z olomouckého období 80. let Cenu Jindřicha Chalupeckého. Kruh se uzavírá do čtverce – Michal Čepelka je studentem FAVU v ateliéru právě u Barbory Klímové. V pardubické výstavě objevené okraje vlastního umělecké minulosti převádí do současnosti autor sám.

Vladimír Havlík na webu Muzea umění Olomouc

MICHAL ČEPELKA (1986, Broumov) žije a pracuje v Hradci Králové. Absolvent Grafické tvorby a multimédií na Univerzitě v Hradci Králové je studentem ateliéru environmentu Barbory Klímové na FAVU v Brně a zároveň pedagogem na speciální škole pro neslyšící v Hradci Králové. Participuje také na kulturních aktivitách hradeckého Bio Centrál a multifunkčního prostoru Artičok na třídě Karla IV. v Hradci. Je členem hradecké sekce Klubu konkretistů KK3. Jeho práce vystavené ve Sboru kněze Ambrože a na různých akcích KK3 vždy vynikají autentickými nápady, hravostí a objevováním skutečně nečekaných cest.

Portfolio Michala Čepelky

Foto z vernisáže a performance

 

 

Asstma

asstma_pozv

ASSTMA je sólový projekt Filipa Jakše, se kterým vyhrál v roce 2013 cenu Malá Alternativa. Svoji hudbu tvoří jak pomocí moderních technologií, tak odpadového materiálu všeho druhu. Často do své hudební tvorby zapojuje i texty experimentálních básníků. Základem je počítač. A pak plechy a kovové trubky a kopáček (slovy umělce). Občasný jekot à la Blixa Bargeld, rytmické bouchání do kovových trubek a smyčky zvuků nahraných často v daný okamžik –industriál jak vyšitý.

Koncert je doprovodný program k aktuální výstavě Odpad a umění, umění a odpad, která potrvá do 24. září.

Vstupné dobrovolné