vernisáž v pátek 2. 12. 2022 v 18.00
výstava potrvá do 28. 1. 2023
Sova Minervina vylétá za soumraku, jevy začínají být pozorovatelné ve chvíli, kdy se již jejich kontury začínají ztrácet v temnotě. Slovy Zykmunta Baumana citujícího Hegela začínáme úvahu o díle Karolíny Netolické. Velkoformátové kresby progresem a mikrotužkou či suchým pastelem přinášejí výjevy na pozadí tmy. Jednající – lidé, zvířata, srny, hadi, jeleni, jsou ozářeni zvláštním bílým mystickým světlem. Přízračné světlo je bleskem fotoaparátu ve tmě, působí jako cosi industriálního a artificiálního v hájemství přírody. Noční výpravy do lesa viděné skrze fotografie představují svět podivných slavností, mýtických, antických, přestože účastníci mají na sobě péřové bundy, elasťáky a mikiny s kapucí. Zdrojem záhadných magických výjevů nejsou sny, ale trochu chmurné vize o světě, v němž žijeme, a jímž se ubíráme, aniž bychom tušili přesně kam. Možná do pekla? Očistcem projdeme nepochybně.
Autorka své kresby/obrazy promýšlí a pomáhá jí v tom nemalá vzdělanost v oblasti filozofické, sociologické, environmentální, ale i kvantově fyzikální. Zvířata mají vždycky hlubší význam, vysoká je spjata s královstvím lesa, hadi patří k symbolům podsvětí, moudrosti, samotného vesmíru, a co je zajímavé -sebehodnoty. Had je tady pro hluboká poznání a lekce mezi životem a smrtí. Protože svléká kůži, je symbolem zmrtvýchvstání. Je součástí koloběhu, něco končí a cosi nového začíná. Vejce je počátek a hadi jsou tvorové snášející vejce. V tiché lesní tmě se svět zdá být stále světem prvotním, odtud jsme se vzdálili do hluku a světelného smogu měst. Autorka vnímá hluk jako nechtěný a bezcenný zvuk, který nejen znečisťuje a ničí životní prostředí, ale krade myšlenky. Schopenhauer to vyjádřil jasně: Hluk je nejimpertinentnější ze všeho přerušování, jelikož přerušuje i naše vlastní myšlenky. Kde však není co přerušit, tam se ovšem nic špatného necítí.
Podívejme se blíže na slova z názvu: touha a světlo. Touha je silný a uvědoměný nenaplněný vztah. Předmět touhy bývá vzdálený, neurčitý a naděje na splnění malá. Od potřeby se touha liší stálostí a vzdáleností předmětu, od přání svou naléhavostí. Touha může člověka tížit jako stesk, je ale důležitým motivem pro jednání. Světlo je částice i vlnění, konstanta lidského kolektivního vědomí. Všichni tak nějak tušíme o co půjde, když se začne mluvit o světle. Máme ho spojené s poznáním, mluvíme o osvícení, osvícenství, pamatujeme si dramatické světelné scény barokních obrazů, divadelní iluze, milujeme gotické chrámy pro barevné světlo procházející skrze skleněná okna vitráží. Komenský rozlišoval jas moudrosti a tmu nevědomosti. V noci se ale dějí věci, to známe ze Shakespeara i z přírody. Jak se dokáže přes noc svět změnit, z dvou jedinců jsou milenci postavení svému rodu a matně hnědá pole zazelenalá prvními jarními výhonky proměňují náladu celé sezóny. Autorka volí tmu jako metaforu stavu našeho světa. Ve tmě není jen nevědomost, ale i potenciál, ukazuje nám Hvězdokopy, jak ze sněhu vykopávají hvězdy.
Součástí příběhu kreseb jsou objekty – masky. Proč je Karolína Netolická maluje a vytváří? Na starších obrazech jsme viděli maskované bytosti, nyní jsou tu odložené masky připraveny k použití. Nasadíme si je? Potřebujeme je? Masky sjednocují, patří k přechodu z jednoho údobí do druhého. Když něco končí, je třeba vyrovnat se s démony. Maska není jen tak nějaká rekvizita. V Borgesově povídce následuje po zrcadle, tedy po reflexi a sebezpytování. Nasazení masky může člověka zdánlivě osvobodit, ale zároveň se díky ní zříká sebe sama. V masce je cosi z rituálu, z vyvolávaných duchů, vzbuzuje strach a úctu i bez nositele. S maskou
vídáme Melpomené, múzu tragédie, schovává se za ni Klam, Neřest a nasazuje si ji Noc. Pro psychology znamená pojem persona masku, používanou ve snaze o zařazení se do společnosti. Díky ní se přizpůsobujeme očekávanému chování. Za ochrannou masku schováváme svou individualitu. Dobrovolně ztrácíme autenticitu, osobnost, mizíme v anonymitě. Maska není úkrytem, je to brána k běsům, jejímu kouzlu propadá nejvíc její nositel. Pro vykreslení své doby si volili masky a maškarády význační kritici, Komenský, Lermontov, Moravia, Ensor, Karel Kryl.
Jemně a něžně se vznášejí na černém pozadí bílé, růžové nebo fialové balonky. Poslední výdech je uchován v bublinách, jež mizí z pozemské scenerie vzhůru, do jiného světa. Temná kreslířka se na každém milimetru čtverečním plochy mazlí se střídmými barvami a bohatými významy. Výsledkem je táhlý křik tiché agónie, scény z odkouzleného světa. Světlé kruhy narušující temné pozadí znamenají sníh. Zima se blíží. S bělí přichází naděje, že světlo pronikne temnotou.
Karolína Netolická (1993) se narodila v Praze. V roce 2022 vyhrála Cenu kritiky za mladou malbu, přestože je spíše kreslířka. Absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Předtím studovala vyšší uměleckoprůmyslovou školu a Gymnázium Elišky Krásnohorské. Snad právě širší všeobecná vzdělanost je důvodem, proč jsou autorčiny vizuální úvahy k zamyšlení přijímány kritikou i diváky s nadšením.
Martina Vítková
