listopad – leden 2026:  František Štorm: Andělé slizu

Kurátor: Kamil Princ

Slovo „anděl“ vychází z řeckého výrazu „ἄγγελος“, tedy „posel“ mezi člověkem a Bohem. Jakou formu má však Bůh? Podle Platónova dialogu „Timaios“ je nejdokonalejším geometrickým tělesem sféra. Všude ve vesmíru můžeme nalézt kulovité objekty – hvězdy, planety, měsíce, černé díry… A také kluzké, slizuplné a vehementně mokvající organismy okupující kalné stojaté vody pohřbené pod chorobným závojem mlhy z jedových výparů. Ano, máme na mysli šlemovité bochnatky (Pectinatella magnifica) anektující rybníky v místě Štormova bydliště, jež se staly umělcovými mazlavými múzami a napuchlými průvodci infernem formátu Dantova Vergilia. Podobnost s našeptávajícími zelenými vílami zjevujícími se po bezuzdné konzumaci absintu rovněž není čistě náhodná. Bochnatky coby nevyčerpatelný zdroj Štormovy inspirace skutečně jako by přicházely z noumenálních sfér a transcendentních rovin, aby nám přinesly nové evangelium pravé podstaty věcí „an sich“, kde krása znamená něco jiného, než je očekávatelné a obvyklé. „Ohavnost není překážkou, nýbrž cílem,” jak prohlásil vystavující umělec.

Atmosféra leptavých sirných oparů je patrná např. i v obraze „Ostrov v mlze“, kde autor vychází z Böcklinova „Ostrova mrtvých“. Směšuje zde ponurou estetiku skličujícího konce všech věcí s výtvarnými tendencemi Theodora Kittelsena adorujícího anemickou prchavost a distorzi kontur, zachycenou v hlaváčkovsky tklivé scenérii tohoto melancholického plátna: „V podzimní šero, mlhou prosáklé, / plá měsíce zlať ve zkaleném skle, / a v ztlumeném tom svitu lampy stažené / má všecko kontury tak do mdla zamžené.“ (b. „Impromptu“). Vodní hladina tvoří metaforu lidského vědomí, kde obloha představuje „superego“ a svět ideálních forem, zatímco spodní část tvoří zčeřený obraz plný slizkých bochnatek coby nízkou pudovou sféru podvědomí, kde drží otěže vytěsněné fantazie a impulzivní “id”, jinými slovy samotné peklo.

Bochnatkový mukus hraje prim i na obraze „Šelmy slizovité“ zachycující dvě démonické kočky z Kilkeny, které dle irské legendy bojovaly tak dlouho a zuřivě, až z nich zbyly pouze amputované ocasy. Kočka – ve starověkém Egyptě uctívaná jako spirituální ochránce bohyně Bastet, ve středověké Evropě hromadně upalovaná jako pomocník čarodějnic – se na plátně po vzoru Afrodité znovuzrozuje z bublající rybniční pěny mrtvolně bledé nakynulé bochnatky, stávající se metaforickou dělohou. Bochnatka může být krom kolébky i hrobem, jak se o tom můžeme přesvědčit na plátně „Štika v rouše bochnatčím”. Štika bývá obávaným predátorem, leč na obraze je sama požírána masožravou bochnatkou, čímž dochází ke krutému obrácení rolí a Boží odplatě ve formě biblického „kdo zabil mečem, zajde také mečem” (srov. s Matouš 26:52).

Biblický námět lze nalézt i v díle „Corpus“ antropomorfizující trnovou korunu totožnou s „coronam vitae“ v Listu Jakubově, jež se v případě podlehnutí hříchu proměňuje na „coronam mortis“ (srov. s Jakub 1:12). Místo vtěleného Slova („logos“), jak označuje Janovo evangelium postavu Ježíše Krista, zde máme co dočinění s inkorporovanou Bolestí Ukřižovaného („crucifixus dolorosus“) s odkazy na speciální gotický kříž ve tvaru „Y“, v německém Porýní známý jako „Gabelkreuz“. Utrpení se pod vlivem kaktusového alkaloidu meskalinu mění v extatický apollinský tanec po trnech, invertující tělesné strádání v nadpozemskou euforii. Chybějící hlava také symbolizuje ztrátu rozumu a trny zase strach ze vzájemné intimity, kdy čím bližší si jsme, tím více si můžeme vzájemně ublížit.