Výstavní plán Art Space NOV na rok 2025

únor – březen: Matouš Hrbek – Ruina

Kurátorka: Martina Vítková


Ruina může být zřícenina ale i člověk. Metafora propadliště ducha člověka, který v dnešní době strádá a nostalgicky vzpomíná. Propad do pater domu onoho člověka, Freudovský sklon k pátrání po našich sklepeních, vyvolávání starých “duchů” a jiných bytostí, které reprezentují naše vlastnosti. Veškerá esoterika a hlubší význam jsou zakopány někde dole v sklepeních osobní mytologie. Říká malíř Matouš Hrbek ke své výstavě v Art Space NOV. Ve své první větší samostatné výstavě představuje tvorbu navazující na loňskou diplomovou práci: malby a kolorované dřevěné reliéfy. Právě reliéfy získaly na diplomkách velkou pozornost. Robustní plastické výjevy podpořené barvou byly instalovány pomocí kovových konstrukcí. Tuto strategii prezentace nezávisle na zdech autor využívá i v podzemním prostoru. Stojny, kovové trubky, kříže a oblouky organizují a přepisují prostor. Vytvářejí dojem zalidnění, či zalesnění. Zároveň zůstávají dostatečně nehmotné, aby nepřekážely pohledu. Druhá místnost podzemí je obsazena obrazy, a to jak rámovanými, tak nerámovanými. Je v nich jasně patrné autorovo východisko v kresbě a lince.

Matouš Hrbek (1995, Hradec Králové) studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze  ve škole malby Vladimíra Skrepla a Jana Šerých. Studium ukončil v ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického v roce 2024. Samostatnou výstavu mu v loňském roce uspořádala Galerie výtvarného umění v Náchodě pod názvem To je dneska krásně na tom venku.             

 

duben – květen: Veronika Landa: Pátý rozměr

Kurátorka: Martina Vítková

Jsme zvyklí uvažovat o světě třech dimenzí, který se podobá krabici od bot, má svoji délku, šířku a výšku. Za čtvrtou dimenzi považujeme čas. Pokud by prostor měl čtyři dimenze a nikoli tři, ocitli bychom se ve světě, na který naše představivost nestačí. Znamenalo by to změnit způsob, jakým přemýšlíme o svém místě v univerzu, ale i o kauzalitě. Vesmírná věda uvažuje už dekády o deseti nebo jedenácti dimenzích – ale jak je chápat, jak je vizualizovat? Různé úrovně světa, či vědomí nám představil Christopher Nolan ve filmovém opusu Incepcion. Přijďte se podívat, jak pátou dimenzi konstruuje malířka Veronika Landa.

Veronika Landa (1976, Praha) absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze v malířských ateliérech Michaela Rittsteina a Vladimíra Skrepla. O své práci mluví jako o práci chirurga, operatéra, který se štětci pracuje jako s chirurgickými nástroji a barevné hmoty proměňuje v žilní systém. Její malba je expresivní, strukturální, precizní a důkladná. Vyzařuje z ní intenzita a energie.

 

květen – červen:  Ondřej Basjuk: We- Boy

Kurátorka: Martina Vítková

 

 

Malíř a vášnivý sběratel Ondřej Basjuk se pro výstavu v Pardubicích ponořil do vzpomínek na dětství, které staví do protikladu se svým současným pohledem na svět. Jeho dospívání ovlivnila zkušenost s pracovním oborem otce, elektrikáře. Malíř se stal citlivým na kabely, zástrčky, relé a také na jejich pozici v našem každodenním světě. Autor je zároveň k nadužívání elektrických zařízení skeptický. Na svých cestách viděl mnohé zajímavé kompozice drátů ve veřejném prostoru a během spolupráce s Náprstkovým muzeem si uvědomil, jak soudobé požadavky elektrifikace pozměňují a ovlivňují barokní dům, leckdy dost bizarním způsobem. Zážitek výboje elektřiny se však nedá přirovnat k ničemu. Náhlý záblesk, zážeh, překvapivá přítomnost energie v prostoru se projevuje v barvách a kompozicích nových obrazů jako rozkvetlá květina, jako osvícení, nebo jako hrozivé haló.

Ondřej Basjuk (1983, Domažlice) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru grafiky Vladimíra Kokolii a Fakultu designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni v oboru design knižní kultury. V roce 2013 se úspěšně umístil v Ceně kritiky za mladou malbu.

 

červenec – srpen: Internet is too much, kolektivní výstava

Kurátor a výběr autorů: Vojtěch Fábry

Matouš Kašpar

 

Výstava s pracovním názvem „Internet is too much“ (Internet je příliš) chce představit skupinu výtvarníků, kteří malbou, kresbou nebo objekty zpracovávají motivy meme kultury, brainrotu a samotného internetu. Výstava chce ukázat na částečný paradox a trend výběru tradičního média k zpracování digitálního obsahu. Z memů a moodboardů, které jsou na internetu pro některé uživatele digitální smog, se na obrazech stává hlavní motiv a kurátorované prostředí. Snaží se autoři ve svých dílech poukazovat na podobné paradoxy nebo je jejich život internetem natolik ovlivněn, že zasahuje i do jejich umělecké činnosti mimoděk

 

září – říjen: Anna Krištofíková: Já jsem ta krajina za rozbitým oknem

Kurátor: Kamil Princ

Název výstavy je inspirován citátem americké spisovatelky a držitelky Pulitzerovy ceny, Alice Walkerové: “Srdce spisovatele, srdce básníka, srdce umělce a srdce muzikanta je vždy zlomené. Právě skrze toto rozbité okno nahlížíme svět.” Stejně tak Krištofíková nám ve svých obrazech zprostředkovává výtvarný koncept svého roztříštěného a kaleidoskopicky znovusloženého světa snu z nejhlubších REM fází, vyvanutých letargických vzpomínek a fantaskních transcensentních vizí oživující apatickou realitu, do níž jsme heideggerovsky vrženi. Až skrz uměleckou ajdustaci skutečnosti, kdy malířka potkává na plátně svého dvojníka (doppelgängera), se pak svým detachmentem paradoxně stává sama sebou. Autorka tvoří své kompozice s užitím principu “dynamické nehybnosti”, tázajíc se sebe i nás, zda vůbec existuje nějaký pohyb a čas, či jsme obětí iluze Descartova zlého démona (Deus deceptor) matoucího naše smysly. A právě změnou úhlu pohledu na karteziánskou dualitu ducha a hmoty objevujeme skrze ono rozbité okno dříve nezřené věci, které unikaly naší pozornosti.

 

listopad – prosinec:  František Štorm: Andělé slizu

Kurátor: Kamil Princ

Slovo „anděl“ vychází z řeckého výrazu „ἄγγελος“, tedy „posel“ mezi člověkem a Bohem. Jakou formu má však Bůh? Podle Platónova dialogu „Timaios“ je nejdokonalejším geometrickým tělesem sféra. Všude ve vesmíru můžeme nalézt kulovité objekty – hvězdy, planety, měsíce, černé díry… A také kluzké, slizuplné a vehementně mokvající organismy okupující kalné stojaté vody pohřbené pod chorobným závojem mlhy z jedových výparů. Ano, máme na mysli šlemovité bochnatky (Pectinatella magnifica) anektující rybníky v místě Štormova bydliště, jež se staly umělcovými mazlavými múzami a napuchlými průvodci infernem formátu Dantova Vergilia. Podobnost s našeptávajícími zelenými vílami zjevujícími se po bezuzdné konzumaci absintu rovněž není čistě náhodná. Bochnatky coby nevyčerpatelný zdroj Štormovy inspirace skutečně jako by přicházely z noumenálních sfér a transcendentních rovin, aby nám přinesly nové evangelium pravé podstaty věcí „an sich“, kde krása znamená něco jiného, než je očekávatelné a obvyklé. „Ohavnost není překážkou, nýbrž cílem,” jak prohlásil vystavující umělec.

 

Atmosféra leptavých sirných oparů je patrná např. i v obraze „Ostrov v mlze“, kde autor vychází z Böcklinova „Ostrova mrtvých“. Směšuje zde ponurou estetiku skličujícího konce všech věcí s výtvarnými tendencemi Theodora Kittelsena adorujícího anemickou prchavost a distorzi kontur, zachycenou v hlaváčkovsky tklivé scenérii tohoto melancholického plátna: „V podzimní šero, mlhou prosáklé, / plá měsíce zlať ve zkaleném skle, / a v ztlumeném tom svitu lampy stažené / má všecko kontury tak do mdla zamžené.“ (b. „Impromptu“). Vodní hladina tvoří metaforu lidského vědomí, kde obloha představuje „superego“ a svět ideálních forem, zatímco spodní část tvoří zčeřený obraz plný slizkých bochnatek coby nízkou pudovou sféru podvědomí, kde drží otěže vytěsněné fantazie a impulzivní “id”, jinými slovy samotné peklo.

 

Bochnatkový mukus hraje prim i na obraze „Šelmy slizovité“ zachycující dvě démonické kočky z Kilkeny, které dle irské legendy bojovaly tak dlouho a zuřivě, až z nich zbyly pouze amputované ocasy. Kočka – ve starověkém Egyptě uctívaná jako spirituální ochránce bohyně Bastet, ve středověké Evropě hromadně upalovaná jako pomocník čarodějnic – se na plátně po vzoru Afrodité znovuzrozuje z bublající rybniční pěny mrtvolně bledé nakynulé bochnatky, stávající se metaforickou dělohou. Bochnatka může být krom kolébky i hrobem, jak se o tom můžeme přesvědčit na plátně „Štika v rouše bochnatčím”. Štika bývá obávaným predátorem, leč na obraze je sama požírána masožravou bochnatkou, čímž dochází ke krutému obrácení rolí a Boží odplatě ve formě biblického „kdo zabil mečem, zajde také mečem” (srov. s Matouš 26:52).

 

Biblický námět lze nalézt i v díle „Corpus“ antropomorfizující trnovou korunu totožnou s „coronam vitae“ v Listu Jakubově, jež se v případě podlehnutí hříchu proměňuje na „coronam mortis“ (srov. s Jakub 1:12). Místo vtěleného Slova („logos“), jak označuje Janovo evangelium postavu Ježíše Krista, zde máme co dočinění s inkorporovanou Bolestí Ukřižovaného („crucifixus dolorosus“) s odkazy na speciální gotický kříž ve tvaru „Y“, v německém Porýní známý jako „Gabelkreuz“. Utrpení se pod vlivem kaktusového alkaloidu meskalinu mění v extatický apollinský tanec po trnech, invertující tělesné strádání v nadpozemskou euforii. Chybějící hlava také symbolizuje ztrátu rozumu a trny zase strach ze vzájemné intimity, kdy čím bližší si jsme, tím více si můžeme vzájemně ublížit.