vernisáž ve čtvrtek 6. června 2024 v 18.00
* výstava potrvá do 27. července 2024
Co nabízí tento svět nově zrozeným duším? První zprávou o naší civilizaci je zřejmě pach vagíny a dezinfekce. Kým lze v takovém světě být? Přicházíme na svět přirozeně a uměle, a tak i žijeme, mezi přírodním a artificiálním. Už od počátku nás provázejí duality, ony zjednodušující sociální konstrukce. Na protiklad dobré a zlé jsme zredukovali asi tak miriádu mezistupňů. Stejně vyhraněně vnímáme den a noc, femininní a maskulinní, bolest a radost, tělo a mysl. Lucie Hošková k duchu, či duši proniká skrze tělesnost, sexualitu a bolest. Tématem obrazů je divadlo zrození a smrti.
Můžeme si klást otázku, zda je cestou k poznání naší nesmrtelné duše bolest. Jaký kanál či zasvěcovací rituál nás dostane za omezení hmoty? Skrze svaly, úpony, neurony, epitely, krev, lymfu, hlen, pot či sperma k tomu, co je v nás „božské“. Racionalita to nejspíš nebude…
Autorka pracuje s tradičními uměleckými materiály na vodní bázi, jako je tuš nebo akryl. Oleji se vyhýbá. Kreslí také kávou a přírodními substancemi, hlínou, případně i krví. Plátno obrazu není z jednoho kusu, je sešité. Šití vytváří nové významy, není samoúčelné. Šev je oddělující linka. Ještě názornější než jakákoli nakreslená či namalovaná kontura. Šití trvá a také bolí. Tato časová a fyzická performance je v obrazech obsažena. Všitý obličej skutečně pochází z jiného světa.
Ne nadarmo se zrození označuje jako mystérium. Jistě, při osmi miliardách obyvatel Země nám zevšednělo, ale v našich jediných a jedinečných životech jde pořád o zázrak. Významným motivem obrazů je placenta jako otisk a motherboard. Tvary jsou inspirované modelací kostí pánve, nebo článků páteře, bederních obratlů. Zjišťujeme, že člověk je složen z drobných sochařských kusů. Pro autorku je nejryzejší smrt a porod. O těchto okamžicích nedokážeme referovat, snad až na výjimky hraničící s magií. V momentě, kdy žijeme, nemůžeme zjistit, co je to zrození a smrt. Přesto nás obojí fascinuje. A toužíme se rozpomenout, poznat transpersonální okamžik dotyku různých světů.
Nejde jen o zcela nová, překvapivá témata v prostoru současné malby, podpořená empirií i studiem starého vědění, ale i o pozoruhodnou malířskou akci. Plátno má rozdrásanou strukturu, stejně jako podkladový papír pod kresbami. Lucie Hošková maluje na dekompostovaná plátna, plátna pohřbená, zahrabaná, zetlelá a exhumovaná. Obrazy v mnohém připomínají oltářní malby ze zapomenutých či dobře utajených kostelů. Preferuje vertikály: Myslím seshora dolů, vykřičníky víc upoutávají, říká malířka. Duše musí sestoupit na matérii seshora. V protikladu mezi slastmi a askezí dává přednost tomu druhému. Autorčina kosmologie charakterizuje lidstvo skrze upsání se slastem, jsme závisláci na vůli, a slasti jsou neukojitelné. Smrt je slast. Malířku vede touha proniknout k absolutnu, kdesi hluboko za scénou svítí Černé slunce. Používá téměř dvoutisíciletý pojem „gnóze“. Gnóze je filozofický či náboženský názor oddělující ducha a hmotu, Boha a svět. Cílem je překonat dualismus zánikem hmoty.
Po generacích egomaniaků, jimž „patřil“ svět, přicházejí nové generace umělců už od počátku předpokládající, že svět je bolestný a přináší zklamání.
Lucie Hošková (1999, Praha) je studentkou Akademie výtvarných umění v Praze. Studium započala v ateliéru kresby Jiřího Petrboka, nyní pokračuje ve studiu u Alice Nikitinové. V loňském roce participovala na výstavě Genesis Breyer P-Orridge v DOXu, připravené Otto M. Urbanem. V roce 2023 měla také samostatnou výstavu nazvanou Zlatý kolovrat v pražském nakladatelství Page Five.
Martina Vítková
