Libor Novotný – KOMPONENTY

Libor Novotný KOMPONENTY

Absolvent ateliéru kresby a grafiky Eduarda Ovčáčka na ostravské univerzitě se primárně zabývá intervencemi do veřejného prostoru. Slavné jsou jeho lakonické nápisy z větví Střety do korun stromů a také provozování „outdoorové“ Galerie Kaluž (spolu s Janou Zhořovou). Jeho videa a instalace pracují s textem, který má subverzivní a někdy až komický charakter. Smyslem groteskních prvků je nabourávání našich zažitých představ, relativizace vzorců vnímání. Projekt bude připraven na míru pro Pardubice a Art Space NOV. Vernisáž 16. června 2017

autor při práci na projektu Wooden Web v roce 2016
autor při práci na projektu Wooden Web v roce 2016

m_wooden web

Wooden Web, Pardubice, 2014

Snehulak

Sněhulák

melanin

z výstavy v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí

LN ZB Zelezny Brod

PečaKuča v Železném Brodě

Video z výstavy Libora Novotného v Galerii Kaple VM

Václav Vokolek : Svědci

_DSC7649

 

 

 

 

Řada strohých černobílých obrazů představuje tváře Svědků. Jsou mezi nimi proroci, filosofové, umělci, spisovatelé, básníci, malíři. Ale v prvé řadě jsou to lidé ducha, žijící v patočkovské „amplitudě“, maximálním rozkmitu existence. Proto jsou svědky.

Krajně expresivní tváře jsou podrobeny napětí, které je takřka trhá na hraně lidského a mimolidského. V kaligrafickém víru prudkého gesta utkvívají geometricky přesné zornice – pohled svědků je propastný, ikonický, mimočasový. A přesto se mi zdá, že námět a jeho nebývale expresivní ztvárnění přivolává zcela určitou dobu spjatou s kořeny Vokolkovské myslitelské a umělecké tradice: a sice jedinečné duchovní klima středoevropského expresionismu předválečných a meziválečných let, v němž vyrůstala literatura a výtvarné umění Florianova staroříšského okruhu a o něco později i literární, výtvarná a ediční činnost pardubického okruhu Vokolků. Václav Vokolek se tímto obnoveným cyklem (jeho původní část vznikla již v polovině devadesátých let) vědomě či nevědomě vrací ke kořenům rodové duchovní kultury.

Autor současně vytvořil na základě cyklu vizuální partituru, kterou na vernisáži bude interpretovat Dagmar Civišová.

 

Václav Vokolek (*1. ledna 1947, Děčín)

Syn významného básníka a esejisty Vladimíra Vokolka, spisovatel, básník a výtvarník, ale také uchovávatel a historik duchovní a kulturní tradice rodu Vokolků, tj. především odkazu tří bratří: zmíněného otce Vladimíra a strýců Vlastimila a Vojmíra, kteří ve třicátých letech založili v Pardubicích Lis tří bratří. Václav Vokolek je věrným pokračovatelem této rodové tradice (viz kniha Jméno Vokolek, Torst 2012). Vydal několik desítek próz a básnických sbírek, z nichž některé vyšly v německých překladech, jeho výtvarná práce byla prezentována na řadě samostatných i skupinových výstav. Slovo a obraz se v jeho literární a vizuální tvorbě prolínají do osobitých útvarů, jejichž výpověď má typicky charakter metaforického svědectví o lidské existenci a evropské kultuře.

Vernisáž 17. května 2017 v 19 hodin. Výstava potrvá do 16.června 2017

 

vaclav_vokolek

 

Děkujeme za podporu Pardubickému kraji a Statutárnímu městu Pardubice

 

Instalace výstavy – s autorem a s filmaři z Vyšší školy publicistiky

_DSF0698

 

 

Noční prohlídka výstavy před vernisáží se vzácnými a milými hosty z Polska – Julian Golak, vicemaršálek Dolnoslezského vojvodství, spisovatel Antoni Matuszkiewicz a Igor Wójcik, šéf kulturního centra ve Wroclavi

Vaclav_Vokolek_00043 Vaclav_Vokolek_00044 Vaclav_Vokolek_00045 Vaclav_Vokolek_00047

 

Fotografie ze zahájení výstavy

 

vv_00001 vv_00002 vv_00003 vv_00004 vv_00006 vv_00007 vv_00008 vv_00009 vv_00010 vv_00011 vv_00013 vv_00014 vv_00017 vv_00018 vv_00019 vv_00020 vv_00024 vv_00028 vv_00030 vv_00031 vv_00032 vv_00033 vv_00038 vv_00040 vv_00041 vv_00042

logo BV PURP 01

Vojmír Vokolek – Noc a den

vernisáž v pondělí 27. března v 18 hodin,  výstava potrvá do 12. května 2017                                                                                           

VV a6

Malíř, grafik, ilustrátor, autor nástěnných maleb a sochař Vojmír Vokolek (1910 – 2001) prožil celý svůj život v Pardubicích, ale svou prací se zcela vymyká pojetí regionálního umělce. Výstava v galerii ART SPACE NOV ukazuje několik zásadních děl z poslední etapy autorova života, kdy se věnoval plastice. V galerii bude možno spatřit několik doposud nevystavených děl, proto výstavu můžeme považovat za velice objevnou.

Kurátor výstavy, Václav Vokolek, se v duchu Vojmírových vystoupení snažil uspořádat jedno téma – cestu člověka, a možná lidstva, za světlem. „Věřte ve světlo, abyste se stali syny světla,“ napsal v osmdesátých letech Vojmír Vokolek na poutnickou hůl. I tato apelativně pojatá poutnická hůl bude vystavena, stejně jako symbolický Rod, Slovo, Kříž a malby Andělů a Sfing. Výstava Noc a den není jen výstavou výtvarného umění, ale návodem k duchovnímu životu, k poznání východisek z temnot noci. Právě tím je drobná instalace v podzemí zcela ojedinělá.

Výstava vznikla za podpory Pardubického kraje a Statutárního města Pardubice.

logo BV PURP 01

Další akce k připomenutí významné pardubické rodiny na: http://www.vokolkovi.cz

 

Děkujeme studiu Lacerta za grafický návrh plakátu  http://www.sazba.cz

 

Pohled do výstavy

Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017

 

Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017

Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017 Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017Výstava Vojmíra Vokolka v Art Space NOV, 2017

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vernisáž. Výstavu zahájil Václav Vokolek

vojmir_vok_00614

Zah†jen° vžstavy v galerii NOV 3

vojmir_vok_00649

 

 

 

 

V†clav Vokolek s vnuükou

vojmir_vok_00667

vojmir_vok_00671_1

vojmir_vok_00674

vojmir_vok_00687

vojmir_vok_00690

Zah†jen° vžstavy v galerii NOV 2

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

AKIKO UEDA & JÁN VALÍK …TO BE CONTINUED…

Téměř všichni mladí lidé v Čechách vědí, co to je manga, anime nebo otaku a v Art Space NOV budou mít jeden den možnost seznámit se s japonským uměním a kulturou hlouběji skrze mladou japonskou umělkyni a mladého česko-slovenského umělce s dobrou znalosti prostředí Země vycházejícího měsíce.

mCreart2017_00017

Akiko Ueda /jap/ a Ján valík /sk/ prezentují svoji tvorbu v prvním patřečp. 49 v Pardubicích - součást projektu Creart
Akiko Ueda /jap/ a Ján valík /sk/ prezentují svoji tvorbu v prvním patřečp. 49 v Pardubicích – součást projektu Creart

Akiko Ueda /jap/ a Ján valík /sk/ prezentují svoji tvorbu v prvním patřečp. 49 v Pardubicích - součást projektu Creart

mCreart2017_00052

mCreart2017_00079

mCreart2017_00086

mCreart2017_00092

v úterý 21. března 2017 od 10 do 19 hodin – kousek Japonska v Pardubicích

od 18 hodin povídání a Akiko Uedou a Jánem Valíkem o jejich práci, ale i o Japonsku a japonském umění

Akce Cre art

01 01en01

02 03

04 A01en02

A01en04 A01en05

A01en12 A01en13

A01en21 A01en24

A01en14

A01en20

AKIKO UEDA

Narodila se v Kjótu v roce 1983, vystudovala malbu na Musashino Art University v Tokyu. Žije v Naganu, ale v březnu bude na rezidenci v Bratislavě a může navštívit Pardubice, aby představila svoji práci, která je velmi současná a zároveň nezapře japonskou tradici. Jejím tématem jsou krajiny, příběhy, emocionální a symbolická atmosféra. Akiko nebude v Čechách poprvé, po stipendijním pobytu v Paříži přijala pozvání na umělecké symposium Na hranici 2014 v Národním parku Šumava, kde se inspirovala divočinou lesů. V roce 2015 byla pozvána Art Centrem Kvilda, zde se setkala s Jánem Valíkem, absolventem pražské AVU v ateliéru Miloše Šejna, který vystavoval v Art Space NOV na podzim a zprostředkoval kontakt pro její návštěvu v Pardubicích.

http://www.uedaakiko.com

JÁN VALÍK

(*1987) je malíř, performer a autor kreseb. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru konceptuálních tendencí Miloše Šejna a intermédií Tomáše Vaňka. Od studia malby prošel skrze konceptuální postupy ve fotografii, videu a instalaci až k performativní tvorbě. Pardubičtí mohou Jána Valíka znát z podzimní výstavy Křehká zahrada v Art Space NOV. Autor právě připravuje na duben samostatnou výstavu v Tokiu.

http://artspacenov.cz/; http://www.janvalik.com

ja1

ja2

JA3

JA4

JA5

JA6

 

DECA ingles

PETRA HUDCOVÁ * SNÍT TVARY

PLAKAT_HUDCOVA6

                Petra Hudcová přemýšlí o prostoru, hledá jeho interpretaci a význam, co se v něm skrývá a co objevuje. Autorka se právě vrátila z několika měsíčního pobytu v Izraeli, a v její instalaci nalezneme prvky příběhu souvisejícího s rozvojem a paradoxy architektury v této zemi.

Petra Hudcová o výstavě a své práci řekla: Mojí inspirací k práci je v několika posledních letech architektura, urbanismus a umělecká díla ve veřejném prostoru a mechanismy, které za nimi stojí. Inspirují mě tvary, jejich změny, jejich ideologický podtext. Zajímá mě příběh, který stojí za tvarem balkónu či střechy. Proces práce začínám sběrem fotografických podkladů, pozorováním města, výzkumem a kresbou. Snažím se zachytit vztahy mezi jednotlivými křivkami a tvary. Zajímá mě, jakým způsobem byl tvar použit, odkud pochází a jakým způsobem ovlivňuje vnímání jednotlivce, jaký záměr skrývá a jaké pocity a chování má nastavit. Všímám si stínů a světla. Své kresby a fotografie dále zpracovávám, kombinuji, abych nakonec mohla využít prostor, do kterého je dílo zasazeno, a které jednotlivé prvky spojuje a usazuje v čase. Často reaguji na daný prostor galerie či výstavního místa. Geometrické tvary a kompozice jsou pro mne odkazem na ideály, které měly snahu vyvolat něco, co přesahuje každodenní vnímání. Proto se mou inspirací posledních let stalo období modernismu. Zajímá mě, jakou hrají myšlenky tohoto období roli v našem časovém kontextu.

Mou volnou inspirací pro výstavu Tvary byl můj několikaměsíční pobyt v Tel Avivu a práce a výzkum architekta Eyela Weizmanna. Výzkum se snaží zjistit, jakou hraje roli architektura při používání násilí a jaký je vliv architektury při okupaci. Zaujaly mě výrazy a taktiky, které jsou používány při okupaci například procházení zdí nebo Mouse holing.* Tyto výrazy okazují na provrtávání zdmi místností a budov, vyhýbání se otevřeným ulicím a protivníkovi. Zajímá mě, kdy je prostor pouze otázkou interpretace, jak se mohou hranice měnit na základě situace a vnímání. V tomto konkrétním případě je pro architekta ulice uličkou, kdežto pro vojáka pastí a prostorem zakázaným.

Petra Hudcová (1976) studovala umění a design na Brighton College of Technology, v holandském Utrechtu, bakalářský titul umění získala na Leeds Metropolitan University. Magistrem krásných umění se stala na Central St. Martin´s College of Art & Design v Londýně. Nepatří tedy k žádné uznávané sochařské nebo prostorové škole u nás, již bychom dokázali snadno rozpoznat jako Zeithammlovu minimalistickou nebo figurální od Hendrycha či Gabriela. Do své práce autorka vnáší jiný druh uvažování, koncept pohledu zvenčí, odjinud, potkala jiné lidi, příběhy a zkušenosti. Její empirie je globální, zabývá se tématy, jež se z lokálních stávají univerzálními: například problémem nepřátelských a zle pokroucených vztahů mezi Izraelem a Palestinou žije svět už desítky let. Petra Hudcová se vyjadřuje materiály obyčejnými, patří mezi ně fotografie, papír, dřevo, plexisklo…, ale v součinnosti s prostorem jsou výsledky neobyčejné.  Martina Vítková

* Mouse holing je taktika používaná v městském válčení. Vojáci si vytvořili přístup do sousedních místností nebo budov odstřelováním nebo tunelováním přes zeď. To zabraňuje střetům v otevřených ulicích, kde se postupující pěchoty mohou snadno stát terčem kulometné střelby.

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA V PÁTEK 17. ÚNORA 2017 v 18 HODIN

Výstava potrvá do 24. března 2017.

W1

SAMSUNG CSC

SAMSUNG CSC

SAMSUNG CSC

01

02

03

16796953_1927464597473330_3365725328333657266_o

16797705_1927464644139992_5487362498509437354_o

16826205_1927464604139996_7022076172868489532_o

pozvankaNoV

Pohled do instalace:

Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017 Petra Hudcova: Snit tvary, Art Space NOV, 2017

SEN O ANGELINĚ * JAN POSPÍŠIL *

 

pozva1

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 5. 1. 2017

Vernisáž je součástí Velké neprašovské party, která začne otevřením výstavy Martiny Hozové v Galerii Fons v Pardubicích tentýž den v 17 hodin. Výstava Jana Pospíšila potrvá do 15. února 2017.

Motivy, které se v tvorbě JANA POSPÍŠILA objevují, pocházejí z každodenního života, literatury, komixu, filmů a popkultury, ale zároveň se vztahují k univerzálním systémům a ideám lidské společnosti. Zjednodušeně řečeno, jde hlavně o téma postel, stůl, hodiny, jídlo a sex. Objevují se asociace na beatniky, psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Sochař Jan Pospíšil je jasně figurálně zaměřen. Volí sochu pro vyjádření tělesnosti a objekt pro charakteristickou věcnost. Všechny jeho objekty pracují různými materiály s figurou a to, i když není téměř přítomna. Vždy je očekávána. Díla mají kinetický potenciál, nejsou to ani tak stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Ale bude tu i hlava z guerillové výstavy v šatně Veletržního paláce z roku 2011, nazvaná popisně Nafukovací sochař neboli ošukej si svýho sochaře. Vychází z typu erotických pomůcek, cílem je zesměšnit faktory dehonestující sochařské řemeslo. Zároveň dílo nezapře souvislost s podobně exemplárním řešením figurálních objektů například mezi generací YBA´s. Nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech.

Nejvýraznější realizací poslední etapy je Sen o Angelině (2013). Pravidelný ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Pospíšilem používaná groteska je už po-normalizační, tedy kapitalistická, ale zjevně stále funguje. Pojetí limitů patří do dnešní doby, kdy se svobodný jedinec vyrovnává s korporátní globalizací a jejími dopady na přírodu, společnost a morální rozměr člověka. Střetávají se tu prvky existencialismu s motivy dystopie a stopami sebezáchovného humoru.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Jan Pospíšil je sochař a zároveň ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru sochaře Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Den vernisáže bude výjimečný, bude totiž součástí velké neprašovské párty v Pardubicích. Ten den bude totiž zahajovat výstavu ve vedlejším domě, v Galerii Fons firmy Stapro u Jana Adamce další žačka ateliéru Karla Nepraše, Martina Hozová. Její práce rovněž stojí za vidění. Přijďte pobýt už v 17 na Pernštejnské náměstí. Program bude pokračovat ještě v 19:00 v Art Space NOV a nepochybně přijde čas i na After Nepraš Party.                                                                    Martina Vítková

sculptornafukovaci-sochar-2011

relikviar

Foto z výstavy Štěpán Bartoš

a tři snímky z vernisáže d Martina Samohrda

01 Jan Pospisil 2017 pozv 01 posp_004 02 posp_010 03 posp_013 04 posp_020 05 posp_022 06 posp_029 07 posp_031 08 osp_034 09 posp_042 10 Martin Samohrd 9 11 Martin Samohrd 1 12 Martin Samohrd 2 14 instalace 15 instalace 16 instalace 17 instalace 18 instalace 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33

Zahajovací text

JAN POSPÍŠIL – SEN O ANGELINĚ

ART SPACE NOV, Pernštýnské náměstí 49, Pardubice 5.1. – 15.2. 2017

Jan Pospíšil je sochař, ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Dnes mají Pardubice možnost zažít dva sochaře z Neprašova ateliéru na AVU. Byl to ateliér zaměřený na sochařství figurální, který v sobě spojoval tradici i odvahu k experimentu. Oba absolventi Jan Pospíšil a Martina Hozová zažili mistra sochaře v plné síle, Nepraš dodnes patří k nejzajímavějším osobnostem českého poválečného sochařství.

Otázka ale je, jak je to se sochařstvím dneska. Kam se ubírá a jestli bude existovat ještě v příštím století. Nebo, a to je možná pravděpodobnější, nejspíš žijeme v jeho zcela závěrečné fázi. A vnoučata se nás budou ptát – tys opravdu viděl někdy sochaře při práci? Asi tak jako my se ptáme na kotelníka v parní lokomotivě, průvodčího v tramvaji nebo ledové muže, ponocného a stavěče kuželek, voraře, spojovatelky, předčítače v továrnách, nebo na klavíristy v kině.

Sochaři jsou považováni za tradicionalisty, odkazují je k tomu jejich velmi trvalé materiály, naučit se opracování kamene a kovu nějaký ten rok trvá. Tato technologie nenese rychlé výsledky, jako se to může přihodit v nových médiích. To znamená, že sochaři pasou po myšlenkách, které dostatečně dlouho vydrží.

No, ale které to jsou, že? V naší klipovité době. Představa Mariána Kotrby z porevoluční doby, že proměnlivé časy se budou točit okolo jeho neměnné sochy, je dnes už nemyslitelná. Vymění se doba, vyměníme sochu. Naše časy mají čtyřleté etapy, od voleb, do voleb. Sochařství totiž patří do veřejného prostoru a ten obhospodařují buď politické reprezentace nebo nadmíru zbohatnuvší spoluobčani, které nikdy v tramvaji nepotkáte.

Témata sochaře Jana Pospíšila nejsou vůbec běžnému životu vzdálená, jsou to převážně postel, stůl, hodiny, hlavy, jídlo a sex. Dívá se na svět tak trochu beatnicky, skrze psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Prvotní motiv pro výstavu bylo lůžko nazvané Sen o Angelině (2013). Příliš mnoho důvěrného laskání. Ne náhodou ústa vypadají trochu jako oči a tak prostor pro naplnění všech slastí vyhlíží velmi surrealisticky. Ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Zdálo se mi nesmyslné, aby něco takového zůstávalo jen ve stodole v Žehuni a veřejnost neměla možnost to vidět.

O poznání děsivější je druhá Postel, vznikla už za dob studií a má standardní rozměr hrobu 1 x 2 metry. Vždycky mi přišlo divné, že hrob je pro člověka širší než jeho běžná postel. Co to vypovídá o naší kultuře a její postmortální vizi? Sochařství, díky náhrobkům je se smrtelností světa velmi těsně spjato. Také s pamětí a věčností. Možná končí proto, že nehodláme umírat, ale navždy přežívat v sítích a virtuální realitě tak jako Johny Depp v Transcendenci. Chceme manipulovat s pamětí a nevíme, co je věčnost. Ano, možná jde o tenhle druh paranoidního spiknutí. Díky kterému budou sochaři moct pracovat s tělem jenom jako performeři a těloví designéři. Jak už jsme se dozvěděli, sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech. 

Kinetický objekt byl vystaven naposledy v roce 1995 a já jsem úplně netušila, že svým výběrem odsuzuji sochaře k několika dnům nádeničiny při restaurování svého vlastního díla. Ale podařilo se a snad ho v galerijních prostorech nevidíme naposled. Pospíšilova díla mají často kinetický potenciál, nejsou to stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití, k převezení, spouštění, etc. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty. Spojuje se tu princip smrti a slasti – Eros a Thanatos, o kterých už Sigmund Freud věděl, že jsou propojené.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Nahý oběd (2005) je literární, podle Burroughse. Jídlo je sociálnější než na první pohled vypadá. Ale svůj příběh má i Nafukovací sochař (2011), jehož podtitul je v dobré společnosti nereprodukovatelný. Příběh artefaktu započal takto:  Sochaři se takhle jednou domluvili, že udělají výstavu ve Veletržním paláci. Nemělo smysl s tím otravovat generálního ředitele, ať už kteréhokoliv a toho jednoho, kterého dobře znali ze školy, zvláště.

Domluvili se tedy a dali si sraz v šatně Veletržního paláce, každý na háček pověsil svou sochu. Poseděli, popili, popovídali a zase odešli. Guerillová výstava byla realizována v roce 2011. Autobiografická hlava předchází zesměšnění tím, že využívá arzenál erotických pomůcek. Vlastně jsou tyto postupy trochu podobné tomu, jak vnímají umění a figurální objekty příslušníci Generace YBA´s: bratři Chapmanové, Damien Hirst, Marc Quinn atp. Objekt taky nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Pospíšilův přístup je vlastně groteska, z jeho vtipů občas zatrne.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Nutno říct, že je na nás všech, je to úkol pro sociální plastiku, jestli budeme ta poslední generace, která ví, co to je sochařství a naše děti se na sochy na náměstí budou dívat jako my na toltécké hlavy nebo Moai na Velikonočních ostrovech. A jestli po nás zůstanou jen blbé sochy, když prokazatelně žije ještě pár posledních slušných sochařů.

Martina Vítková

(výstava Martiny Hozové ONLINE AGE je v Galerii Fons na stejném náměstí o dva domy vedle)

JÁN VALÍK KŘEHKÁ ZAHRADA

pf2017

Otevírací doba o vánocích:

úterý 27.12. 14 – 18 hodin

středa 28.12. 14 – 18 hodin

čtvrtek 29.12. 14 – 18 hodin

pátek 30.12. 14 – 18 hodin

JAN VALÍK

KŘEHKÁ ZAHRADA

vernisáž v pátek 4. listopadu 2016 v 19 hodin

součástí večera bude performance Miloše Šejna a Davida Helána

výstava potrvá do 2. ledna 2017

ART SPACE NOV

sklepení domu č.p. 49 Pernštýnské nám. Pardubice

út – so  14 – 18 hod.

Ján Valík (*1987) je malíř, performer a autor kreseb. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru konceptuálních tendencí Miloše Šejna a intermédií Tomáše Vaňka. Od studia malby prošel skrze konceptuální postupy ve fotografii, videu a instalaci až k performativní tvorbě.

Ján Valík River philosophy 2016
Ján Valík River philosophy 2016

JAN VALÍK Niečo ako artist statement (2016)

Maľbu chápem integrálne k pojmu pohyb a tok. Čerpám z absorbcie vnemov a javov, snažím sa v obraze nájsť mieru abstrakcie evokujúcej viacero interpretácií, no vždy tak, aby čítanie obrazu fungovalo na úrovni jeho atmosféry. Obraz je taktiež spolupráca s divákom, spoludielo, ktoré funguje najmä ak obraz si vytvára vlastnú viac rozmenrnú existenciu a nezávisí na púhom kontexte svojho vzniku.

Kresba je pre mňa ďaleko viac záznamom, používam ju viac spontánne a funguje iným spôsobom ako maľba. V kresbe sa viac orientujem na líniu ako základný prvok, ťah a čiaru ako samostatnú entitu o sebe, ktorá je úzko spojená s mojími performatívnymi záujmami.

Performance je osobitá kapitola, kde používam najmä metódu improvizácie, založenú na kultivácii citlivosti k telu, obrazu, pamäti, jazyku a prostrediu. Iniciačný tu bol stret s japonským Butó počas štúdií na AVU. Odvtedy osobitne rozvíjam i túto svoju stránku.

Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016

Webové stránky Jána Valíka

Fotoreport z výstavy Jána Valíka a ze zahajovací performance Jana Valíka, Davida Helána a Miloše Šejna 4.11.2016

 

Radomil Uhlíř: Jak a kudy do ošacovacího střediska

uhlir_pozv_web

Zahájení výstavy obrazů Radomila Uhlíře.
Pardubický rodák Radomil Uhlíř je známý především jako herec, ale je to také vynikající básník, komik, řezisér, zpěvák, muzikant a v neposlední řadě také malíř. Nyní máte jedinečnou možnost se jeho malířskou tvorbu pokochat v Café Apatyka.
Vernisáž zahájí saxofonista Mikoláš Chadima a trombonista Jan Jirucha.

 

Výstava je pořádána ve spolupráci s Café Apatyka, v jejichž prostorách bude k vidění do 10. ledna

Vladimír Havlík, Michal Čepelka: BLACK WHITE

27. září 2016 v 19:00

kk

Vernisáž výstavy BLACK WHITE autorů Vladimíra Havlíka a Michala Čepelky. Výstava je součástí projektu Konkrétní podzim 2016.

Výstava potrvá do 30. října 2016

Výstavní projekt KK3 Klubu konkretistů věnovaný symbolu čtverce, tím pádem Kazimíru Malevičovi a letošnímu jubilantovi Štěpánu Málkovi. Galerie AMB, Galerie U Přívozu, Muzeum VČ, Art space NOV, Galerie IBIS.

Vladimír Havlík Yesterday 1983, 2013, videoperformance

Klub Konkretistů KK3

Co mají oba autoři společného? Sklon užívat si ve výtvarné rovině vtipy a vymýšlet je. Sami sebe a svou tvorbu vnímají s nadhledem. Vladimír Havlík si ve vystaveném videu Yesterday 1983, 2013 formou grotesky pohrává s časem uplynulým mezi lety 1983, kdy se vžil do nostalgie ikonického songu Beatles – a rokem 2013. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš, ale při pohledu na autorovu nezměněnou čistou radost z dovádění, o tom lze pochybovat… Michal Čepelka vždycky volí ty nejjednodušší výrazové prostředky, které jsou stejně jako v případě Vladimíra Havlíka velmi vtipně přímočaré s přesahem.

Výstava vnikla ve vzájemné spolupráci, korespondenci a výměně a účasti mezi oběma autory, kteří se rozhodli pro černobílý styl.

Vladimír Havlík: Snažím se zobrazit mezeru nebo spíš nejasný prostor mezi současností a minulostí, realitou a iluzí. Využívám analogové technologie fungující na principu černá – bílá, negativ – pozitiv. Jsou mi sympatické svojí nepřesností a otevřeností vůči náhodě…

Vladimír Havlík Černá a Bílá
Vladimír Havlík Černá a Bílá

Michal Čepelka: Na výstavě bych chtěl představit svou současnou tvorbu, ve které se zaměřuji na práci s prostorem. Ve sklepní galerii využívám možností temnoty v kontrastu se světlem a také členitosti prostoru. Obojí může být prostředkem komunikace mezi místem, instalací a divákem. Na Vladimírovu videoperformanci reaguji prostorovým portrétem nazvaným Mamka. Je to portrét mojí matky v jejích 30 letech, když jsem se narodil, tedy přesně před třiceti lety.

Michal Čepelka

O AUTORECH:

VLADIMÍR HAVLÍK (1959 Nové Město na Moravě) žije a pracuje v Olomouci. Vyučuje výtvarné obory na olomoucké univerzitě a je členem olomouckého kruhu Klubu konkretistů KK2. V jeho práci poetika a úsměvný exhibicionismus balancují mezi vážně míněným a okamžitě zpochybňovaným. Dílo je velmi různorodé – obsahuje akce, vizuální poezii, kresbu, abstraktní malbu i vymýšlení slovních hříček. Akcím a performancím se Havlík věnuje od roku 1978. Brněnská autorka Barbora Klímová získala za přetransformování jeho ikonických kusů z olomouckého období 80. let Cenu Jindřicha Chalupeckého. Kruh se uzavírá do čtverce – Michal Čepelka je studentem FAVU v ateliéru právě u Barbory Klímové. V pardubické výstavě objevené okraje vlastního umělecké minulosti převádí do současnosti autor sám.

Vladimír Havlík na webu Muzea umění Olomouc

MICHAL ČEPELKA (1986, Broumov) žije a pracuje v Hradci Králové. Absolvent Grafické tvorby a multimédií na Univerzitě v Hradci Králové je studentem ateliéru environmentu Barbory Klímové na FAVU v Brně a zároveň pedagogem na speciální škole pro neslyšící v Hradci Králové. Participuje také na kulturních aktivitách hradeckého Bio Centrál a multifunkčního prostoru Artičok na třídě Karla IV. v Hradci. Je členem hradecké sekce Klubu konkretistů KK3. Jeho práce vystavené ve Sboru kněze Ambrože a na různých akcích KK3 vždy vynikají autentickými nápady, hravostí a objevováním skutečně nečekaných cest.

Portfolio Michala Čepelky

Foto z vernisáže a performance

 

 

Asstma

asstma_pozv

ASSTMA je sólový projekt Filipa Jakše, se kterým vyhrál v roce 2013 cenu Malá Alternativa. Svoji hudbu tvoří jak pomocí moderních technologií, tak odpadového materiálu všeho druhu. Často do své hudební tvorby zapojuje i texty experimentálních básníků. Základem je počítač. A pak plechy a kovové trubky a kopáček (slovy umělce). Občasný jekot à la Blixa Bargeld, rytmické bouchání do kovových trubek a smyčky zvuků nahraných často v daný okamžik –industriál jak vyšitý.

Koncert je doprovodný program k aktuální výstavě Odpad a umění, umění a odpad, která potrvá do 24. září.

Vstupné dobrovolné