SIMONA BLAHUTOVÁ V kuchyni pod stolem, v mém atomovém krytu

VERNISÁŽ ve čtvrtek 25. června 2020 v 18 hodin
Výstava potrvá do 20. září 2020

Také jste si jako děti hráli na výbuch atomové bomby? Měli jste kryt pod stolem či pod postelí? Byli jste kovbojové, indiáni, partyzáni, tankisté? Na co jsme se to vlastně těmi hrami připravovali? Na velké dobrodružství života, pokračování studené války, nebo snad na konec světa?

Simona Blahutová (1980, Zlín) absolvovala v letech 2000-2006 pražskou Akademii výtvarných umění. Původní sochařské školení u Karla Nepraše vyměnila za malířské ateliéry Michaela Rittsteina a Vladimíra Skrepla. Po počátečním odhalování falešného lesku módy a reklamy se pustila do historie a ideologií. Není divu, reklama a ideologie spolu souvisejí. Její výstavy mívají vtipné názvy, ale stojí za nimi hluboká úvaha o vině, trestu a moci. Upálím démona v kabrioletu je promýšleným příběhem atentátu na Heydricha, o jeho důvodech a důsledcích. Jiné cykly obrazů zpracovávají německý protifašistický odboj, ať už Valkyrie nebo Gersteinovy zprávy z vyhlazovacích táborů Belzec, Treblinka a Majdanek, jež byly tak hrůzné, že jim nikdo nevěřil. Připomněla také domácí drama, číhošťský zázrak a srážku jedince – faráře Toufara s mocí. Malířka hledá schéma, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Má historie nějaký předvídatelný vzorec, nebo postupuje náhodně? A hlavně: jak dění ovlivňují jednotlivci? Kdo je v tomto světě hrdina?

Druhá studená válka je poprvé obdobím, které malířka zažila a může čerpat z vlastních vzpomínek a zážitků. Osmdesátá léta vnímala jako dítě hrající si v kuchyni pod stolem. Výstavou nás provází její tehdy oblíbená hračka – Igráček, zdravotní sestřička. Co si může myslet dítě o závodech ve zbrojení, Černobylu, pětiletkách, problémech s melioracemi v JéZéDé a o líbačkách státníků na veřejných místech? A jak ten delikátní stav mysli, podpořený ze strany rodičů věčným my a ONI, musíš se JICH bát, nesmíš před NIMI nic říkat – jak ovlivňuje budoucí časy? Hry dětí jsou přípravou na budoucnost, hra odráží politický svět dospělých, jde o přežití. Co si z dětství neseme sebou?

Zastavme se u fenoménu Igráček. Igráček je vždycky pracant, nemá individualitu jako Vinnetou nebo Superman, dokonce ani jako Ivan Lendl, je to montér, jeřábník, hasič nebo lékař… Zdravotní sestra, i když má kufřík plný důležitých maličkostí, je prototypem bezejmenné hrdinky. Přestože autorka o tématu přemýšlí už nejméně rok, najednou je velmi aktuální. Hračka je průvodcem, zprostředkovatelem ve výstavě, jež není jen malířská, jde zároveň o prostorovou a zvukovou instalaci. Jak jinak by se do dramatu dostalo disco?

Vystavené malby vznikly kombinací expresivního a konceptuálního přístupu. Jsou promyšleně působivé, takřka filmové. Autorka vedle klasických malířských technik užívá koláže, šablony a spreje. Smyslem není malba sama, ale vytvořit prostor pro zamyšlení. Zároveň je to malba v tom nelepším původním i přeneseném slova smyslu epická. Současní malíři už dávno nestudují na akademii historickou malbu jako Václav Brožík nebo Mikoláš Aleš. Téměř sto let byl tento druh umění zoufale z módy. Teď se zdá, že je to skoro škoda, malířům zbývá jen formalismus a emoce. Historie je plná silných příběhů. Obrazy mají velkou moc, mnohem větší, než se obecně připouští, a to jak ty namalované, tak ty, které si nosíme v mysli.

Martina Vítková