POZVÁNKA: Utíká zvíře z talíře

Vážení přátelé, 

přijměte pozvání na  setkání lidí různých stravovacích návyků.

Pojďme si popovídat o tom, co může nám a světu přinést příklon k rostlinné stravě. Probereme proč má smysl se tím zabývat, jak se stát soucitnějším a vědomějším konzumentem, pokusíme se zodpovědět otázky filozofické i praktické a vyměníme si názory a zkušenosti. Následně se seznámíme se základy rostlinného vaření a tvoření jídelníčku a nebude chybět ani ochutnávka slaných i sladkých dobrot.
Přijďte s otevřenou myslí a prázdným žaludkem!
Akce je doprovodným programem právě probíhající výstavy Terezy Šrámkové Živorobi.

TEREZA ŠRÁMKOVÁ * ŽIVOROBI

VERNISÁŽ ve čtvrtek 31. března 2022 v 18.00

Výstava potrvá do 28. května 2022

 

Živorobové obydleli podzemí pardubického Art Space NOV. Někteří vznikli přímo zde, ze zdejšího materiálu a nadání prostředí. Patří tedy do mateřské země Pardubic, hovoří přímo k místu a k lidem, jež zde žijí. Živorobí celek na pomezí instalace a podivné zoologické zahrady je svébytném bestiářem, jež však nevypovídá o stavu světa pozdní
antiky a středověku, je ryze současný. Štíhlá zvířata, drak okusující si nehet, lázeňská hyena, vlkodlak, plivník, tapír, jeleni, fantastický pan Lišák, přímorožec, srny a chrti vzešli ze spár mezi dneškem a včerejškem, z trhlin mezi sněním a bděním, z meziprostoru přírody a civilizace, jež se vzájemně prorůstají. Betonoví živorobi nemají jednoznačnou taxonomii, autorka se realitou nenechá omezovat. Svým intuitivním a metaforickým charakterem připomínají Borgesovu Fantastickou zoologii nebo Apollinairův Bestiář – Průvod Orfeův. Když básník ve své prvotině zmiňuje Myši času, ví, o čem mluví. Je to vzpomínka na zvíře, a zároveň nový mýtus naší doby. Tereza Šrámková ke žroutům vyměřeného času přidala strachy, obavy a frustrace z aktuálního stavu věcí. Militantní a krátkozraký environmentalismus je jen odvrácenou stranou mince světa plného ziskuchtivosti a bezohledného drancování planety zcela bez limitů.

Sochařka kreslí v prostoru z materiálů, které nás všednodenně obklopují, kromě betonu používá také kusy plastů, textilií, papírů a drátů, jež jsme odložili jako nepotřebné harampádí. Co je nalezeno, to se dá použít. Postindustriální materiály jsou zároveň apokalypticky prehistorické, je tu dinosaurus z otisků plastových obalů, srna ze žaluzií a židlí, pejsci z alobalu, jindy poslouží staré ponožky a obnošené košile. Výsledkem je tvar poučený na tradičním sochařství, jako práci s hmotou, objemem, povrchem a prostorem. Současná socha není charakterizována tíží, spíše hybriditou materiálů, směřuje k Giacomettiho existenciální redukci. Lze si představit také secesní a symbolické propletence vlasů, linií, kořenů bytostí napojených na prastarý řád věcí. Pokud pro popis metody vzniku použijeme slovo kašírka, nejde o divadelní iluzi, spíše o sediment toho, co charakterizuje naši civilizaci. Sochy tu nejsou, aby vydržely. V nové situaci mohou být recyklovány a transformovány do odlišného tvaru a užití. Zvířátka mají své mimikry, podobají se prostoru, z nějž vzešli (úlomky cihel a červený prach v betonu). Sochařka v terénu i v hmotě vytváří svůj vlastní svět, obydlený inkarnacemi svěží a ryzí síly. Možná jsme si je k sobě přitáhli, možná chtěly přijít samy.

Výstava je další kapitolou k letošnímu tématu kresby, jako té nejbližší, nejdosažitelnější a zároveň nejabsolutnější výrazové možnosti. Těla živorobů jsou živou linkou, gestem podobně rozehraným jako Picassovy kresby žhavým ohněm v prostoru. Novotvar ŽIVOROBI je protikladem nebo paralelou k Čapkovu slovu ROBOT. Ve vizi Terezy Šrámkové živorobi vzešli ze zbytků civilizace, tedy i robotických zařízení. Představujeme si mýtické tvůrčí síly, v jejichž šlépějích se objevují hadi, štíři, květiny nebo zvířecí bytosti -živorobi. Autorka je podobně jako Miloš Šejn přesvědčena, že příroda přežije vše, jakoukoli činnost člověka a veškeré jeho artefakty. Může se zdát, že svým bestiářem iluminuje naše noční můry, nebo se nás pokouší spřátelit s tím, co nás environmentálně i eticky děsí. Ve skutečnosti jsou živorobi fascinujících tvarů posly něčeho nového a čistého, co země vydává, co se rodí temnotě dne navzdory.

Tereza Šrámková (1995) se narodila v Pardubicích, od dětství žije v Praze, kde studuje Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru socha 2 Tomáše Hlaviny. Vyjadřuje se objekty na hraně tradičního sochařství a konceptu, krátkými videy, texty i grafickými tisky. V roce 2019 získala cenu za malý formát ve studentské soutěži Grafika roku.

Martina Vítková