MARKÉTA OPLIŠTILOVÁ * PLANETKA 331

VERNISÁŽ ve čtvrtek 20. června 2019 v 18 hodin

Výstava potrvá do 3. srpna 2019

 

Vidět beránka v bedně. Pochopit, co dělá člověka dobrým. Zachovat si nevinnost ve světě, který se opět (jako v době Antoina de Saint-Exuperyho) vymyká z kloubů. Cesta Malého prince na Zemi po návštěvách planetek 325 až 330 je pro nás důležitým mementem jak nezapadnout do vyjetých kolejí, jak vidět svět živý a opravdový.

Mladá autorka Markéta Oplištilová pro návštěvníky připravila ve výstavním prostoru Art Space NOV neobvyklý zážitek. Uvědomila si, že tvorba, tvořivost, hravost se rodí v hlavě a pozvala nás do naší vlastní hlavy. Tvarovaná bílá matérie zastupuje centrum myšlení, nápadů, úvah a posunů, ale je také jednou z planetek Malého prince, kterou by mohl navštívit. Dala jí jméno Planetka 331. Pro tvar se nechala inspirovat názvem galerie – NOV, měsíc, který je nový a pravděpodobně kulatý. Čistota bílé sádrové hmoty připomíná čistou nevinnost Malého prince, který už viděl tolik planet a tolik hloupých lidských strategií a přesto pořád chce vidět beránka a milovat růži.

Ve výstavě Planetka 331 autorka vybízí diváky k účasti, k participaci. Mohou s výstavou a ve výstavě pracovat, měnit ji, narušovat hmotu vrypy, tužkou nebo stříháním. Tentokrát se můžeme stát spolutvůrci, ať už se považujeme za umělce, či nikoli.

MARKÉTA OPLIŠTILOVÁ (1992) pochází z Pardubického kraje, přesněji z České Kamenice nedaleko Poličky. Studovala na pražské Střední škole umělecko-průmyslové na Žižkové náměstí obor Konstrukce a tvorba nábytku a interiéru. Je absolventkou Ateliéru sochařství Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze vedeného Dominikem Langem a Edith Jeřábkovou. Studovala také obor Přírodní materiály na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Absolvovala stáže na Accademia di Belle Arti di Firenze v Itálii, na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně a na College of Art University v Edinburgu ve Skotsku. Je autorkou Památníku obětem výstavby závodu v Litvínově-Záluží (2015). S oblibou proměňuje výstavní prostory. Například při Ceně Exit 2015 v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem zkopírovala a prodloužila impozantní dřevěný strop galerie, který zásadně ovlivňuje atmosféru místa. Její strop se zvedal od podlahy a dovolil divákovi se dotknout skutečného stropu místnosti, kam nikdo běžně nedosáhne.

Markéta Oplištilová má v sobě Malého prince neobvykle mnoho. Ve své tvorbě vytváří prostor pro spolupráci s návštěvníky, cestu skrze proměnu daného, cestu k vlastnímu jádru tvořivosti, do vlastní hlavy. Cílem její práce není zvládnout a zabydlet prostor, ale tak jako Malý princ: nechat nás hledat vztah k sobě samému, k vlastním kořenům, času, přírodním cyklům nebo prostoru, v němž se pohybujeme. Výstava je neobvykle velmi přístupná dětem i dospělým.

 Martina Vítková

 

JAN CILEČEK * DVA ŽIVLY * 2 ELEMENTS

VERNISÁŽ ve čtvrtek 25. dubna 2019 v 18 hodin

Výstava potrvá do 15. června 2019

 

Živel je základní složka světa. Slovo živel vytvořil obrozenecký jazykovědec Josef Jungmann jako ekvivalent latinského elementum a řeckého stoicheion, slov označujících základní složku světa. Když chtěl pojmenovat nezkrotnou, neovladatelnou a často ničivou přírodní sílu vody, ohně, vzduchu a země, vyšel z pojmu živý. Starověká filosofie, věda a středověká alchymie chápala čtyři živly jako základní složky světa. Skrze živly byly vykládány nejen přírodní jevy, ale také vnitřní složení člověka. Tak je tomu u lékařů Hippokrata a Galéna.

Jan Cileček je figurální sochař, jeho témata jsou velmi současná, zdálo by se velmi moderní: potápěči, letadla, motocykloví závodníci. Ale právě použití figury ho řadí k mnohatisícileté tradici sochařství, pro niž bylo lidské tělo tím nejzákladnějším modulem k vyjádření jakéhokoliv myslitelného tématu. Je to tak od starověké Mezopotámie a Egypta přes mistrovskou trojici: Feidias, Michelangelo a Auguste Rodin. Obraz světa, jeho původ, historie i budoucnost, vše lze vypovědět skrze lidské tělo. Narušení figurálního principu přišlo s 20. stoletím, s objekty Marcela Duchampa, recyklací Pabla Picassa, a s vyjádřením prastarých vzorů a sil Constantina Brancusiho.

Z dnešního pohledu se právě figura může zdát základním elementem veškerého sochařství. Jan Cileček řeší figuru ve funkčním pohybu. Nejde tedy o posvátné pojetí stojícího či sedícího muže, ale o figuru, která překonává živel, sleduje cíl a doufá ve vítězství nad vlastnostmi a protitahy vody a vzduchu. Se vzduchem se u Cilečka spojuje rychlost, s vodou naopak zpomalení. Přestože jde o přirozený pohyb člověka při sportu, stále si lze sochy a reliéfy vyložit jako zprávu o dobývání světa.

V roce 2019 se setkáváme již s druhým sochařem. Vyjádření figury u Jana Cilečka můžeme porovnat s předchozí výstavou nefigurálního sochaře Jana Kováříka, shodou okolností spolužáka ze střední umělecké školy. Jan Cileček se narodil v roce 1976 v Uherském Hradišti, kde vystudoval kamenosochařství a je absolventem figurálního sochařského ateliéru pražské Akademie výtvarných umění. Studium započal u Karla Nepraše a dokončil u Jana Koblasy. V letech 2007 – 2013 působil jako samostatný výtvarník Divize dekorace Barrandov Studios a.s. V současné době má ateliér v Pragovce v někdejším průmyslovém srdci Vysočan a jeho práci zde můžete vidět na pravidelných výstavách a otevřených ateliérech. Na svého profesora z AVU, Karla Nepraše, vzpomíná velmi rád a pokračuje v tom, co se u něj naučil. Figura byla médium a já jsem to cítil taky tak, říká Jan Cileček.

Martina Vítková