POZVÁNKA NA festival: A TU SE MI ZACHTĚLO NEUMŘÍT / And Suddenly I Felt Like Not Dying / І тоді мені захотілося не вмерти

festival performance se sochařským zásahem do veřejného prostoru
pátek 26. srpna a sobota 27. srpna 2022
doprovodná výstava do 24. září 2022

 

Poslední víkend v srpnu se na půdě Pardubic v okruhu výstavního prostoru Art Space NOV odehraje festival performance a sochařského zásahu do veřejného prostoru. Událost reflektuje současné rozpoložení Střední Evropy, kterou Milan Kundera nazval laboratoří soumraku. Na sever a na východ leží krvavé země, aspoň podle Timothy Snydera. Žijeme na historicky složitém území a naše donedávna idylická současnost přidává další tíživou kapitolu soumraku. Akce nazvaná veršem z básně Ivana Wernische se cíleně věnuje aktuálnímu umění a současnému stavu myšlení, jež sdílíme všemi kanály, které máme k dispozici. Protože umělci žijí na stejné planetě jako my ostatní, i v jejich případě se do jejich mysli a tvorby nutně musí dostat klima, válka, úzkost, deziluze, ale možná i způsoby, jak tyto stavy, události a pocity zvládnout.

Po šesti letech pravidelných tvůrčích sympozií Art Space NOV připravil cosi odlišného, dva intenzivní dny s performery a sochaři, kteří už několik týdnů dopředu připravují svůj zásah do času a prostoru Pardubic. Finálně ho můžete spatřit v pátek 26. a v sobotu 27. srpna.

Účast je mezinárodní. Začněme veřejným prostorem. Figurální sochař Ruslan Vysokikh studuje pražskou Akademii výtvarného umění v ateliéru socha Tomáše Hlaviny, původně pochází z Ukrajiny. Melanka Yuei se spolupracovníky realizují ideu ukrajinského novináře a fotografa Olese Krompliase. Jejich monumentální figury budou na čas konkurovat pardubickému památníku Rudoarmějce. Projekt War is Near, má slovy Melanky Yuei má siluetami lidských postav připomínat kolemjdoucím, že válka je blízko a za pokojné nebe nad námi je placena vysoká cena. Ke komentované prohlídce s tvůrci k sochám se můžete připojit v pátek 26. srpna v 18 hodin. Vycházíme z Pernštejnského náměstí 49, kde ve dvoře sídlí naše galerie.

Ale už v 16 hodin na témže místě se setkáme s performerem Ondřejem Vicenou, jenž měl během covidové pauzy v Art Space NOV výstavu a s diváky se potkal jen virtuálně. 26. srpna se pardubickému publiku představí v celé své kráse. Ondřej Vicena se mezitím stal uznávaným odborníkem na design brýlí, vyrábí jedinečné obroučky a zároveň je autorem expozice brýlových obrouček v chebském Retromuseu.

Program bude pokračovat v pátek 27. srpna v 16 hodin odpoledne. Rakele Tombini přijíždí z Říma. Není v Čechách žádným nováčkem, první výstavu zde měla už v roce 2008. V Pardubicích provede performanci nazvanou Spící hermafrodit, kterým navazuje na klasická sochařská díla a také na svou fotografickou sérii aktů vzniklých během covidu.

O hodinu a půl později vystoupí finský peformer a konceptuální umělec Pasi Mäkëla. Pasi pobývá v Praze, mimo jiné hraje v kontroverzní hře Kacířské eseje Studia hrdinů o filozofu Janu Patočkovi, kde spolu s ním performuje také Miroslav Petříček. Zabývá se výrazovým tancem butó, podobně jako třeba Miloš Šejn nebo Jindřich Max Pavlíček.

Nebyl by to festival performance, kdyby se ho nezúčastnil Jiří Surůvka, asi nejpůsobivější český performer. Proslul jako člen kabaretu Návraty mistrů zábavy a jako ostravský Batman. Reprezentoval Česko na benátském bienále v roce 2001, v Ostravě řadu let pořádal známý festival performancí Malamut. Jiří Surůvka je autorem okřídlené věty, že každé město má takového Batmana, jakého si zaslouží. Pokud vím, v Pardubicích zatím žádný neoperuje.

Performance je událost uzavřená v čase. Nepřenositelná. Performance je zaměřená na podstatu tvůrčího činu. Buď jste přítomni jejímu uskutečnění, nebo se s ní můžete potkat jen v dokumentaci a legendě. Podobným směrem jdou ale i sochaři, nejen, že jejich trvalé práce nevydrží ve veřejném prostoru změnu režimu, ale aktuálně se uchylují k pracím dočasným, k intervencím, zásahům do veřejného prostoru. Ty aktuální budou v centru Pardubic k vidění přibližně měsíc. Předností performance je rychlá zpětná vazba, nejde ale o divadlo, performance se nenacvičuje a neopakuje, nikdy totiž nelze vstoupit do stejné řeky. Je to umělecký formát, který dokáže dobře reagovat na nejaktuálnější situaci a komunikovat s publikem bez bariér a zpoždění. Je to umění dobrodružné, i když je promyšlené, vždycky může překvapit, jak tvůrce, tak publikum. Srdečně zveme na dva srpnové podvečery, jež završí víc jak roční přípravy.

Projekt je podpořen grantem Statutárního města Pardubice. Za podporu a pomoc děkujeme firmám LABSKÁ, strojní a stavební společnost, s.r.o. a Transform a.s. Lázně Bohdaneč . Rovněž všem stálým podporovatelům galerie.

JAKUB JANOVSKÝ VE SKLEPĚ

vernisáž ve středu 22. června 2022 v 18.00

výstava potrvá do 13. 8. 2022

Rok narození umělce Jakuba Janovského (1984) asociuje titul nejzásadnějšího dystopického románu 20. století od George Orwella. Spisovatel do doby 35 let vzdálené budoucnosti umístil post-apokalyptický svět, kdy televize jsou obousměrné a nikdy nejdou vypnout, válka slouží jako manipulace a trestné je cokoliv, protože Velký bratr tě sleduje. V tomto světě si musíte dát pozor i na mluvení ze spaní. A my jsme tento svět zažili a možná ho stále žijeme. Dětství prožil autor v jihlavském paneláku v době druhé studené války, tedy raeganovského období a Gorbačovových reforem, přezdívaných perestrojka. Když vybuchla atomová elektrárna v Černobylu, byly mu dva. Proč mluvíme o dětství umělce? Protože je jeho výsostným tématem. První léta v životě vybudují náš vztah ke světu zřejmě již navždy. Co se do nás otiskne v útlém věku, neseme si s sebou už celý život, někdy jako bohatství, jindy jako prokletí.

                Janovský vychází z kresby, jeho obrazy jsou střídmě barevné a založené na linii, obrysových čarách, které designují a abstrahují viděné. Jeho současnou polohou je spíše malba, zobrazuje ty předměty, které slouží jako spouštěče. Jen co je zahlédneme, jsou tu zpátky staré zážitky, staré vůně, staré bolesti, radosti a obsese. Na obrazech, kresbách i smaltech se zjevují lavičky, stoličky, cvičky, monoskop. Jde o starý tradiční formát zátiší, o dědictví nové věcnosti či magického realismu? Nejspíše ano, ale souvisí také s readymade – s přenesením autentických sídlištních konstrukcí 80. let do výstav, houpaček, prolézaček, skluzavek. Ve videu se stříhají kámen, nůžky, papír, lyrické hry, jak říká autor. Samotu jedince v různě odcizeném prostředí prožíváme ve figurálních obrazech, charakteristické jsou davové scény, parafráze na školní fotografie. Zážitky z branné výchovy mají nejspíše na svědomí fenomén skrývání tváře, maskování, ale dalším zdrojem je i cosi expresivně dekadentního, jako Goyovy kacířské špičaté klobouky, ne nepodobné těm, jaké nosí členové Ku-klux-klanu. Janovský přistupuje k tématům prostřednictvím svého alter ega, dospívajícího kluka, a skrze inscenování fotografií, předloh k obrazům. Zajímá ho to, co je archetypální a nadčasové.

                Zpočátku realizoval v galeriích kresby přímo na stěnu, jejich základem byl jakýsi graffiti urbex – autor objížděl vybydlené baráky od Mostu až po ČKD Kolben Daněk. Ke kresbám přidával texty, signoval polorozpadlé zdi. Což trochu připomíná mesiášské poslání Vladimíra Boudníka, pro nějž byl důležitý jakýsi učitelský či kazatelský happening, zatímco pro Janovského šlo o sdělení prostřednictvím expresivního eventu.

                V Art Space NOV se setkáváme s objekty-sochami odlitými z betonu, relativně novou, ale výraznou a svébytnou linkou Janovského tvorby. Dívka s kyblíkem a Chlapec s maskou jsou odosobněnými a typizovanými hrdiny světa minulosti, jež se zdá uzavřen v bezčasí a zároveň podivně aktuální, hrozivý, až leckdy hororový. Dalším novým médiem odkazujícím na staré sídlištní a průmyslové tabule a zároveň s obrazem hraničícím, jsou smalty. Pionýrský či skautský tábor na jednom z nich asociuje kolektivní povahu dětství a her, ale zároveň individuační úzkost.

                Sklepní prostor Art Space NOV se dostal do názvu výstavy, sestupem po schodech do podzemí se mění povaha věcí i našeho uvažování. Sklep je v naší mysli obvykle tajným místem, o kterém nemluvíme, bývá špinavé a přeplněné opuštěnými a zapomenutými věcmi, a zároveň prostorem, kde uchováváme jídlo a drahé předměty spojené se vzpomínkami. Předměty, svědci našich vztahů s minulostí, mohou ochránit nebo vyjevit tajemství našich intimních osobností.

                Francouzský filozof Gaston Bachelard ve své Poetice prostoru spojuje dům a jeho části s vnitřním bytím. Sklep, přízemí a podkroví symbolizují různé stavy duše. Sklep odpovídá nevědomí, podkroví duchovní úrovni. Prostory intimity: dům a různorodé úkryty a skrýše, skříně, skříňky, zásuvky, domovy oživených věcí ve snění nabývají kosmické hodnoty. Bachelard se v Poetice snění zabýval také dětstvím. Respektive tím, jak o dětství sníme v dospělosti. Došel k názoru, že dětství v nás pořád zůstává jako vitální zdroj existence, hlubokého života, vždy naladěného k možnostem nového počátku.

                Jakub Janovský (1984) se narodil v Jihlavě. Absolvoval ateliér kresby Jitky Svobodové na pražské Akademii výtvarného umění. Jeho médiem jsou kombinované techniky na plátně, kresba injekční stříkačkou a silikonem. Kresby a koláže někdy uzavírá do silikonových rámů, vybočuje do třetího rozměru ve smaltu, betonu nebo sádře. Pracuje s videem a vystavuje kovové readymade konstrukce – staré sídlištní prolézačky. Téma dětství i díky dlouhodobé práci Jakuba Janovského rezonuje mediálním prostorem, bylo to patrné letos během jeho výstavy Betonová zahrada na Hluboké, nebo v DOXu s expozicí Nadějné vyhlídky, která byla celá dětství věnována.