JAN CILEČEK * DVA ŽIVLY * 2 ELEMENTS

VERNISÁŽ ve čtvrtek 25. dubna 2019 v 18 hodin

Výstava potrvá do 15. června 2019

 

Živel je základní složka světa. Slovo živel vytvořil obrozenecký jazykovědec Josef Jungmann jako ekvivalent latinského elementum a řeckého stoicheion, slov označujících základní složku světa. Když chtěl pojmenovat nezkrotnou, neovladatelnou a často ničivou přírodní sílu vody, ohně, vzduchu a země, vyšel z pojmu živý. Starověká filosofie, věda a středověká alchymie chápala čtyři živly jako základní složky světa. Skrze živly byly vykládány nejen přírodní jevy, ale také vnitřní složení člověka. Tak je tomu u lékařů Hippokrata a Galéna.

Jan Cileček je figurální sochař, jeho témata jsou velmi současná, zdálo by se velmi moderní: potápěči, letadla, motocykloví závodníci. Ale právě použití figury ho řadí k mnohatisícileté tradici sochařství, pro niž bylo lidské tělo tím nejzákladnějším modulem k vyjádření jakéhokoliv myslitelného tématu. Je to tak od starověké Mezopotámie a Egypta přes mistrovskou trojici: Feidias, Michelangelo a Auguste Rodin. Obraz světa, jeho původ, historie i budoucnost, vše lze vypovědět skrze lidské tělo. Narušení figurálního principu přišlo s 20. stoletím, s objekty Marcela Duchampa, recyklací Pabla Picassa, a s vyjádřením prastarých vzorů a sil Constantina Brancusiho.

Z dnešního pohledu se právě figura může zdát základním elementem veškerého sochařství. Jan Cileček řeší figuru ve funkčním pohybu. Nejde tedy o posvátné pojetí stojícího či sedícího muže, ale o figuru, která překonává živel, sleduje cíl a doufá ve vítězství nad vlastnostmi a protitahy vody a vzduchu. Se vzduchem se u Cilečka spojuje rychlost, s vodou naopak zpomalení. Přestože jde o přirozený pohyb člověka při sportu, stále si lze sochy a reliéfy vyložit jako zprávu o dobývání světa.

V roce 2019 se setkáváme již s druhým sochařem. Vyjádření figury u Jana Cilečka můžeme porovnat s předchozí výstavou nefigurálního sochaře Jana Kováříka, shodou okolností spolužáka ze střední umělecké školy. Jan Cileček se narodil v roce 1976 v Uherském Hradišti, kde vystudoval kamenosochařství a je absolventem figurálního sochařského ateliéru pražské Akademie výtvarných umění. Studium započal u Karla Nepraše a dokončil u Jana Koblasy. V letech 2007 – 2013 působil jako samostatný výtvarník Divize dekorace Barrandov Studios a.s. V současné době má ateliér v Pragovce v někdejším průmyslovém srdci Vysočan a jeho práci zde můžete vidět na pravidelných výstavách a otevřených ateliérech. Na svého profesora z AVU, Karla Nepraše, vzpomíná velmi rád a pokračuje v tom, co se u něj naučil. Figura byla médium a já jsem to cítil taky tak, říká Jan Cileček.

Martina Vítková

 

JAN KOVÁŘÍK * MAGNIFICENT MYCELIUM

VERNISÁŽ VE ČTVRTEK 28. ÚNORA 2018 v 18 HODIN

Výstava potrvá do 20. dubna 2018

Jan Kovářík nazval svou výstavu biologicky vegetativně, označil ji jako mycelium –  podhoubí. Podhoubím rozumíme životadárnou základní bázi růstu, ať už hub jedlých a poživatelných, jedovatých a halucinogenních nebo přeneseně zdroj růstu čehokoli, včetně inspirace umělců. Přívlastek magnificent znamená * nádherný * grandiózní * skvělý * obdivuhodný * majestátný * zaslouží si být obdivován. A Kovaříkův pohyb v sochařském prostoru skutečně obdivuhodný je.

Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze Jan Kovařík není figurální sochař. Dělá tvrdé a bytelné plastiky, které vypadají velmi měkce, jako kdyby vyrostly v přírodě. U původce minimalistického sochařského směřování v Čechách, profesora Zeithammla, jsou výsledkem modelování velebné geometrické tvary, u Kováříka sasanky, přísavky, tasemnice a červy, vyvřelé, vybuchlé houbovitě narostlé útvary, zbytnělí parazitní článkovci, pozemské kukly a vetřelčí kokony, voňavé květiny, ohlazené valouny, osahaná mýdla. Z podobné líhně vystavoval v Art Space NOV Štěpán Málek útvary, kterým by se dalo říkat brambory. Kovaříkovy houby jsou přece jen majestátnější a proměnlivější, už proto, že jsou čímsi mezi zvířetem a rostlinou.

Vnímáním tvaru jsme s přístupem Jana Kováříka někde na úplném počátku, u oblázků ohlazených proudem řeky, u žmolků hlíny, které bere do rukou dítě a mačkáním v dlaních z nich dělá šneky, kuličky nebo vrtulky. Sochařské formování je spojeno s člověkem, přestože ani zdánlivě nenapodobuje jeho tělo. Tvary spíše tělu odpovídají: dlaním, zubům, jazyku, rtům a rektu, a také celé figuře v sedu či lehu jako matrace, nebo křesla. Plochému typu rozměrných objektů autor skutečně matrace přezdívá, křeslem nazývají jiné prostorové útvary okouzlení diváci. Nejsme daleko od Matissova vnímání obrazu jako křesla, do něhož může náš zrak pohodlně zabloudit a usednout.

Britský teoretik Herbert Read, který psával o Henry Mooreovi, říkal, že forma – ačkoli může být rozložena do intelektuálních pojmů, jako je míra, rovnováha, rytmus, harmonie, je v podstatě intuitivní, ve skutečné umělcově praxi to není produkt intelektu, je to spíš řízená, vymezená emoce. Intuice funguje jako zkratka skrze dlouhé poznávací a vyhodnocovací procesy. Analytické racium výsledný tvar pouze obhajuje a zdůvodňuje.

Objekty Jana Kováříka jsou v rozporu s klasickou tradicí sochařství barevné. Mohou mít barvu přimísenu v hmotě, anebo autor volí dodatečné pokrytí, jež je dekorativní a zcela přirozené zároveň. Přesně takhle přistupovaly k tvarům staré původní kultury, a tak vnímají sochařství děti. Jako svobodnou cestu hmoty a formy prostorem. V sochách je rovněž obsažen čas, konkrétní okamžik, než tání a gravitace rozdělí tvary a slza lízátkové hmoty ukápne.

Pro barvu je důležitý tvar, ne každý jí vyhovuje. A naopak. V klasickém sochařství je barva irelevantní, podstatná je hmota a objem mramoru, pískovce, bronzu, či dřeva, cokoli navíc je plýtváním. Jan Kovářík ovšem pracuje s moderními materiály, které nevnímá jako náhražku ušlechtilých, ale přijímá je jako hmotu přítomnosti. Cíleně volená barva u sochařských objektů z pryskyřice, laminátu, skleněného vlákna, acrystalu či crystacalu zvyšuje smyslovost, dodává jim cosi pradávného a vitálně aktuálního zároveň.

I díky médii sledované výstavě Statuofilia v Topičově salonu v roce 2014 se Jan Kovařík zařadil mezi umělce etablované. Ale jeho sochám (!) sluší spíše přirozené prostředí, velmi různorodý veřejný prostor, v tradiční bílé působí instalace mnohočetných forem snad až příliš vyumělkovaně a designově. V temném podzemí Art Space NOV se podhoubí může skutečně rozrůst a výtrusnicemi pojednat prostor. Zde mnohem spíš než v galerii typu bílá kostka vyniknou sochařovy barevné řasy, bonbony, polštáře, matrace a bloby. V komplikovaném prostoru lze také zcela jinak vnímat smysl Kováříkovy precizní práce s tvarem.

Jan Kovařík (1980) se narodil v moravském Kyjově nedaleko Hodonína. Vystudoval výtvarné zpracování keramiky na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a po té absolvoval pražskou akademii výtvarných umění v Praze v sochařském ateliéru Jindřicha Zeithammla s ročním intermezzem v intermediální škole Milana Knížáka. V současné době připravuje pěti a půl metru vysokou sochu Marie Terezie z umělého kamene pro Prahu 6. Ve výstavě má svou veřejnou premiéru právě dokončený objekt vytvořený metodou recykl-art z pivních plechovek. Odpad sochař ekologicky přesunul do umění.                                                                                                                                                                                        *Martina Vítková