PETRA HUDCOVÁ * SNÍT TVARY

PLAKAT_HUDCOVA6

                Petra Hudcová přemýšlí o prostoru, hledá jeho interpretaci a význam, co se v něm skrývá a co objevuje. Autorka se právě vrátila z několika měsíčního pobytu v Izraeli, a v její instalaci nalezneme prvky příběhu souvisejícího s rozvojem a paradoxy architektury v této zemi.

Petra Hudcová o výstavě a své práci řekla: Mojí inspirací k práci je v několika posledních letech architektura, urbanismus a umělecká díla ve veřejném prostoru a mechanismy, které za nimi stojí. Inspirují mě tvary, jejich změny, jejich ideologický podtext. Zajímá mě příběh, který stojí za tvarem balkónu či střechy. Proces práce začínám sběrem fotografických podkladů, pozorováním města, výzkumem a kresbou. Snažím se zachytit vztahy mezi jednotlivými křivkami a tvary. Zajímá mě, jakým způsobem byl tvar použit, odkud pochází a jakým způsobem ovlivňuje vnímání jednotlivce, jaký záměr skrývá a jaké pocity a chování má nastavit. Všímám si stínů a světla. Své kresby a fotografie dále zpracovávám, kombinuji, abych nakonec mohla využít prostor, do kterého je dílo zasazeno, a které jednotlivé prvky spojuje a usazuje v čase. Často reaguji na daný prostor galerie či výstavního místa. Geometrické tvary a kompozice jsou pro mne odkazem na ideály, které měly snahu vyvolat něco, co přesahuje každodenní vnímání. Proto se mou inspirací posledních let stalo období modernismu. Zajímá mě, jakou hrají myšlenky tohoto období roli v našem časovém kontextu.

Mou volnou inspirací pro výstavu Tvary byl můj několikaměsíční pobyt v Tel Avivu a práce a výzkum architekta Eyela Weizmanna. Výzkum se snaží zjistit, jakou hraje roli architektura při používání násilí a jaký je vliv architektury při okupaci. Zaujaly mě výrazy a taktiky, které jsou používány při okupaci například procházení zdí nebo Mouse holing.* Tyto výrazy okazují na provrtávání zdmi místností a budov, vyhýbání se otevřeným ulicím a protivníkovi. Zajímá mě, kdy je prostor pouze otázkou interpretace, jak se mohou hranice měnit na základě situace a vnímání. V tomto konkrétním případě je pro architekta ulice uličkou, kdežto pro vojáka pastí a prostorem zakázaným.

Petra Hudcová (1976) studovala umění a design na Brighton College of Technology, v holandském Utrechtu, bakalářský titul umění získala na Leeds Metropolitan University. Magistrem krásných umění se stala na Central St. Martin´s College of Art & Design v Londýně. Nepatří tedy k žádné uznávané sochařské nebo prostorové škole u nás, již bychom dokázali snadno rozpoznat jako Zeithammlovu minimalistickou nebo figurální od Hendrycha či Gabriela. Do své práce autorka vnáší jiný druh uvažování, koncept pohledu zvenčí, odjinud, potkala jiné lidi, příběhy a zkušenosti. Její empirie je globální, zabývá se tématy, jež se z lokálních stávají univerzálními: například problémem nepřátelských a zle pokroucených vztahů mezi Izraelem a Palestinou žije svět už desítky let. Petra Hudcová se vyjadřuje materiály obyčejnými, patří mezi ně fotografie, papír, dřevo, plexisklo…, ale v součinnosti s prostorem jsou výsledky neobyčejné.  Martina Vítková

* Mouse holing je taktika používaná v městském válčení. Vojáci si vytvořili přístup do sousedních místností nebo budov odstřelováním nebo tunelováním přes zeď. To zabraňuje střetům v otevřených ulicích, kde se postupující pěchoty mohou snadno stát terčem kulometné střelby.

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA V PÁTEK 17. ÚNORA 2017 v 18 HODIN

Výstava potrvá do 24. března 2017.

W1

SAMSUNG CSC

SAMSUNG CSC

SAMSUNG CSC

SEN O ANGELINĚ * JAN POSPÍŠIL *

 

pozva1

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 5. 1. 2017

Vernisáž je součástí Velké neprašovské party, která začne otevřením výstavy Martiny Hozové v Galerii Fons v Pardubicích tentýž den v 17 hodin. Výstava Jana Pospíšila potrvá do 15. února 2017.

Motivy, které se v tvorbě JANA POSPÍŠILA objevují, pocházejí z každodenního života, literatury, komixu, filmů a popkultury, ale zároveň se vztahují k univerzálním systémům a ideám lidské společnosti. Zjednodušeně řečeno, jde hlavně o téma postel, stůl, hodiny, jídlo a sex. Objevují se asociace na beatniky, psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Sochař Jan Pospíšil je jasně figurálně zaměřen. Volí sochu pro vyjádření tělesnosti a objekt pro charakteristickou věcnost. Všechny jeho objekty pracují různými materiály s figurou a to, i když není téměř přítomna. Vždy je očekávána. Díla mají kinetický potenciál, nejsou to ani tak stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Ale bude tu i hlava z guerillové výstavy v šatně Veletržního paláce z roku 2011, nazvaná popisně Nafukovací sochař neboli ošukej si svýho sochaře. Vychází z typu erotických pomůcek, cílem je zesměšnit faktory dehonestující sochařské řemeslo. Zároveň dílo nezapře souvislost s podobně exemplárním řešením figurálních objektů například mezi generací YBA´s. Nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech.

Nejvýraznější realizací poslední etapy je Sen o Angelině (2013). Pravidelný ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Pospíšilem používaná groteska je už po-normalizační, tedy kapitalistická, ale zjevně stále funguje. Pojetí limitů patří do dnešní doby, kdy se svobodný jedinec vyrovnává s korporátní globalizací a jejími dopady na přírodu, společnost a morální rozměr člověka. Střetávají se tu prvky existencialismu s motivy dystopie a stopami sebezáchovného humoru.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Jan Pospíšil je sochař a zároveň ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru sochaře Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Den vernisáže bude výjimečný, bude totiž součástí velké neprašovské párty v Pardubicích. Ten den bude totiž zahajovat výstavu ve vedlejším domě, v Galerii Fons firmy Stapro u Jana Adamce další žačka ateliéru Karla Nepraše, Martina Hozová. Její práce rovněž stojí za vidění. Přijďte pobýt už v 17 na Pernštejnské náměstí. Program bude pokračovat ještě v 19:00 v Art Space NOV a nepochybně přijde čas i na After Nepraš Party.                                                                    Martina Vítková

sculptornafukovaci-sochar-2011

relikviar

Foto z výstavy Štěpán Bartoš

a tři snímky z vernisáže d Martina Samohrda

01 Jan Pospisil 2017 pozv 01 posp_004 02 posp_010 03 posp_013 04 posp_020 05 posp_022 06 posp_029 07 posp_031 08 osp_034 09 posp_042 10 Martin Samohrd 9 11 Martin Samohrd 1 12 Martin Samohrd 2 14 instalace 15 instalace 16 instalace 17 instalace 18 instalace 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33

Zahajovací text

JAN POSPÍŠIL – SEN O ANGELINĚ

ART SPACE NOV, Pernštýnské náměstí 49, Pardubice 5.1. – 15.2. 2017

Jan Pospíšil je sochař, ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.

Dnes mají Pardubice možnost zažít dva sochaře z Neprašova ateliéru na AVU. Byl to ateliér zaměřený na sochařství figurální, který v sobě spojoval tradici i odvahu k experimentu. Oba absolventi Jan Pospíšil a Martina Hozová zažili mistra sochaře v plné síle, Nepraš dodnes patří k nejzajímavějším osobnostem českého poválečného sochařství.

Otázka ale je, jak je to se sochařstvím dneska. Kam se ubírá a jestli bude existovat ještě v příštím století. Nebo, a to je možná pravděpodobnější, nejspíš žijeme v jeho zcela závěrečné fázi. A vnoučata se nás budou ptát – tys opravdu viděl někdy sochaře při práci? Asi tak jako my se ptáme na kotelníka v parní lokomotivě, průvodčího v tramvaji nebo ledové muže, ponocného a stavěče kuželek, voraře, spojovatelky, předčítače v továrnách, nebo na klavíristy v kině.

Sochaři jsou považováni za tradicionalisty, odkazují je k tomu jejich velmi trvalé materiály, naučit se opracování kamene a kovu nějaký ten rok trvá. Tato technologie nenese rychlé výsledky, jako se to může přihodit v nových médiích. To znamená, že sochaři pasou po myšlenkách, které dostatečně dlouho vydrží.

No, ale které to jsou, že? V naší klipovité době. Představa Mariána Kotrby z porevoluční doby, že proměnlivé časy se budou točit okolo jeho neměnné sochy, je dnes už nemyslitelná. Vymění se doba, vyměníme sochu. Naše časy mají čtyřleté etapy, od voleb, do voleb. Sochařství totiž patří do veřejného prostoru a ten obhospodařují buď politické reprezentace nebo nadmíru zbohatnuvší spoluobčani, které nikdy v tramvaji nepotkáte.

Témata sochaře Jana Pospíšila nejsou vůbec běžnému životu vzdálená, jsou to převážně postel, stůl, hodiny, hlavy, jídlo a sex. Dívá se na svět tak trochu beatnicky, skrze psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.

Prvotní motiv pro výstavu bylo lůžko nazvané Sen o Angelině (2013). Příliš mnoho důvěrného laskání. Ne náhodou ústa vypadají trochu jako oči a tak prostor pro naplnění všech slastí vyhlíží velmi surrealisticky. Ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Zdálo se mi nesmyslné, aby něco takového zůstávalo jen ve stodole v Žehuni a veřejnost neměla možnost to vidět.

O poznání děsivější je druhá Postel, vznikla už za dob studií a má standardní rozměr hrobu 1 x 2 metry. Vždycky mi přišlo divné, že hrob je pro člověka širší než jeho běžná postel. Co to vypovídá o naší kultuře a její postmortální vizi? Sochařství, díky náhrobkům je se smrtelností světa velmi těsně spjato. Také s pamětí a věčností. Možná končí proto, že nehodláme umírat, ale navždy přežívat v sítích a virtuální realitě tak jako Johny Depp v Transcendenci. Chceme manipulovat s pamětí a nevíme, co je věčnost. Ano, možná jde o tenhle druh paranoidního spiknutí. Díky kterému budou sochaři moct pracovat s tělem jenom jako performeři a těloví designéři. Jak už jsme se dozvěděli, sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech. 

Kinetický objekt byl vystaven naposledy v roce 1995 a já jsem úplně netušila, že svým výběrem odsuzuji sochaře k několika dnům nádeničiny při restaurování svého vlastního díla. Ale podařilo se a snad ho v galerijních prostorech nevidíme naposled. Pospíšilova díla mají často kinetický potenciál, nejsou to stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití, k převezení, spouštění, etc. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty. Spojuje se tu princip smrti a slasti – Eros a Thanatos, o kterých už Sigmund Freud věděl, že jsou propojené.

Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Nahý oběd (2005) je literární, podle Burroughse. Jídlo je sociálnější než na první pohled vypadá. Ale svůj příběh má i Nafukovací sochař (2011), jehož podtitul je v dobré společnosti nereprodukovatelný. Příběh artefaktu započal takto:  Sochaři se takhle jednou domluvili, že udělají výstavu ve Veletržním paláci. Nemělo smysl s tím otravovat generálního ředitele, ať už kteréhokoliv a toho jednoho, kterého dobře znali ze školy, zvláště.

Domluvili se tedy a dali si sraz v šatně Veletržního paláce, každý na háček pověsil svou sochu. Poseděli, popili, popovídali a zase odešli. Guerillová výstava byla realizována v roce 2011. Autobiografická hlava předchází zesměšnění tím, že využívá arzenál erotických pomůcek. Vlastně jsou tyto postupy trochu podobné tomu, jak vnímají umění a figurální objekty příslušníci Generace YBA´s: bratři Chapmanové, Damien Hirst, Marc Quinn atp. Objekt taky nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Pospíšilův přístup je vlastně groteska, z jeho vtipů občas zatrne.

Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.

Nutno říct, že je na nás všech, je to úkol pro sociální plastiku, jestli budeme ta poslední generace, která ví, co to je sochařství a naše děti se na sochy na náměstí budou dívat jako my na toltécké hlavy nebo Moai na Velikonočních ostrovech. A jestli po nás zůstanou jen blbé sochy, když prokazatelně žije ještě pár posledních slušných sochařů.

Martina Vítková

(výstava Martiny Hozové ONLINE AGE je v Galerii Fons na stejném náměstí o dva domy vedle)

JÁN VALÍK KŘEHKÁ ZAHRADA

pf2017

Otevírací doba o vánocích:

úterý 27.12. 14 – 18 hodin

středa 28.12. 14 – 18 hodin

čtvrtek 29.12. 14 – 18 hodin

pátek 30.12. 14 – 18 hodin

JAN VALÍK

KŘEHKÁ ZAHRADA

vernisáž v pátek 4. listopadu 2016 v 19 hodin

součástí večera bude performance Miloše Šejna a Davida Helána

výstava potrvá do 2. ledna 2017

ART SPACE NOV

sklepení domu č.p. 49 Pernštýnské nám. Pardubice

út – so  14 – 18 hod.

Ján Valík (*1987) je malíř, performer a autor kreseb. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru konceptuálních tendencí Miloše Šejna a intermédií Tomáše Vaňka. Od studia malby prošel skrze konceptuální postupy ve fotografii, videu a instalaci až k performativní tvorbě.

Ján Valík River philosophy 2016
Ján Valík River philosophy 2016

JAN VALÍK Niečo ako artist statement (2016)

Maľbu chápem integrálne k pojmu pohyb a tok. Čerpám z absorbcie vnemov a javov, snažím sa v obraze nájsť mieru abstrakcie evokujúcej viacero interpretácií, no vždy tak, aby čítanie obrazu fungovalo na úrovni jeho atmosféry. Obraz je taktiež spolupráca s divákom, spoludielo, ktoré funguje najmä ak obraz si vytvára vlastnú viac rozmenrnú existenciu a nezávisí na púhom kontexte svojho vzniku.

Kresba je pre mňa ďaleko viac záznamom, používam ju viac spontánne a funguje iným spôsobom ako maľba. V kresbe sa viac orientujem na líniu ako základný prvok, ťah a čiaru ako samostatnú entitu o sebe, ktorá je úzko spojená s mojími performatívnymi záujmami.

Performance je osobitá kapitola, kde používam najmä metódu improvizácie, založenú na kultivácii citlivosti k telu, obrazu, pamäti, jazyku a prostrediu. Iniciačný tu bol stret s japonským Butó počas štúdií na AVU. Odvtedy osobitne rozvíjam i túto svoju stránku.

Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Krajina 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016
Ján Valík Disappearing garden 2016

Webové stránky Jána Valíka

Fotoreport z výstavy Jána Valíka a ze zahajovací performance Jana Valíka, Davida Helána a Miloše Šejna 4.11.2016

 

Radomil Uhlíř: Jak a kudy do ošacovacího střediska

uhlir_pozv_web

Zahájení výstavy obrazů Radomila Uhlíře.
Pardubický rodák Radomil Uhlíř je známý především jako herec, ale je to také vynikající básník, komik, řezisér, zpěvák, muzikant a v neposlední řadě také malíř. Nyní máte jedinečnou možnost se jeho malířskou tvorbu pokochat v Café Apatyka.
Vernisáž zahájí saxofonista Mikoláš Chadima a trombonista Jan Jirucha.

 

Výstava je pořádána ve spolupráci s Café Apatyka, v jejichž prostorách bude k vidění do 10. ledna

Vladimír Havlík, Michal Čepelka: BLACK WHITE

27. září 2016 v 19:00

kk

Vernisáž výstavy BLACK WHITE autorů Vladimíra Havlíka a Michala Čepelky. Výstava je součástí projektu Konkrétní podzim 2016.

Výstava potrvá do 30. října 2016

Výstavní projekt KK3 Klubu konkretistů věnovaný symbolu čtverce, tím pádem Kazimíru Malevičovi a letošnímu jubilantovi Štěpánu Málkovi. Galerie AMB, Galerie U Přívozu, Muzeum VČ, Art space NOV, Galerie IBIS.

Vladimír Havlík Yesterday 1983, 2013, videoperformance

Klub Konkretistů KK3

Co mají oba autoři společného? Sklon užívat si ve výtvarné rovině vtipy a vymýšlet je. Sami sebe a svou tvorbu vnímají s nadhledem. Vladimír Havlík si ve vystaveném videu Yesterday 1983, 2013 formou grotesky pohrává s časem uplynulým mezi lety 1983, kdy se vžil do nostalgie ikonického songu Beatles – a rokem 2013. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš, ale při pohledu na autorovu nezměněnou čistou radost z dovádění, o tom lze pochybovat… Michal Čepelka vždycky volí ty nejjednodušší výrazové prostředky, které jsou stejně jako v případě Vladimíra Havlíka velmi vtipně přímočaré s přesahem.

Výstava vnikla ve vzájemné spolupráci, korespondenci a výměně a účasti mezi oběma autory, kteří se rozhodli pro černobílý styl.

Vladimír Havlík: Snažím se zobrazit mezeru nebo spíš nejasný prostor mezi současností a minulostí, realitou a iluzí. Využívám analogové technologie fungující na principu černá – bílá, negativ – pozitiv. Jsou mi sympatické svojí nepřesností a otevřeností vůči náhodě…

Vladimír Havlík Černá a Bílá
Vladimír Havlík Černá a Bílá

Michal Čepelka: Na výstavě bych chtěl představit svou současnou tvorbu, ve které se zaměřuji na práci s prostorem. Ve sklepní galerii využívám možností temnoty v kontrastu se světlem a také členitosti prostoru. Obojí může být prostředkem komunikace mezi místem, instalací a divákem. Na Vladimírovu videoperformanci reaguji prostorovým portrétem nazvaným Mamka. Je to portrét mojí matky v jejích 30 letech, když jsem se narodil, tedy přesně před třiceti lety.

Michal Čepelka

O AUTORECH:

VLADIMÍR HAVLÍK (1959 Nové Město na Moravě) žije a pracuje v Olomouci. Vyučuje výtvarné obory na olomoucké univerzitě a je členem olomouckého kruhu Klubu konkretistů KK2. V jeho práci poetika a úsměvný exhibicionismus balancují mezi vážně míněným a okamžitě zpochybňovaným. Dílo je velmi různorodé – obsahuje akce, vizuální poezii, kresbu, abstraktní malbu i vymýšlení slovních hříček. Akcím a performancím se Havlík věnuje od roku 1978. Brněnská autorka Barbora Klímová získala za přetransformování jeho ikonických kusů z olomouckého období 80. let Cenu Jindřicha Chalupeckého. Kruh se uzavírá do čtverce – Michal Čepelka je studentem FAVU v ateliéru právě u Barbory Klímové. V pardubické výstavě objevené okraje vlastního umělecké minulosti převádí do současnosti autor sám.

Vladimír Havlík na webu Muzea umění Olomouc

MICHAL ČEPELKA (1986, Broumov) žije a pracuje v Hradci Králové. Absolvent Grafické tvorby a multimédií na Univerzitě v Hradci Králové je studentem ateliéru environmentu Barbory Klímové na FAVU v Brně a zároveň pedagogem na speciální škole pro neslyšící v Hradci Králové. Participuje také na kulturních aktivitách hradeckého Bio Centrál a multifunkčního prostoru Artičok na třídě Karla IV. v Hradci. Je členem hradecké sekce Klubu konkretistů KK3. Jeho práce vystavené ve Sboru kněze Ambrože a na různých akcích KK3 vždy vynikají autentickými nápady, hravostí a objevováním skutečně nečekaných cest.

Portfolio Michala Čepelky

Foto z vernisáže a performance

 

 

Asstma

asstma_pozv

ASSTMA je sólový projekt Filipa Jakše, se kterým vyhrál v roce 2013 cenu Malá Alternativa. Svoji hudbu tvoří jak pomocí moderních technologií, tak odpadového materiálu všeho druhu. Často do své hudební tvorby zapojuje i texty experimentálních básníků. Základem je počítač. A pak plechy a kovové trubky a kopáček (slovy umělce). Občasný jekot à la Blixa Bargeld, rytmické bouchání do kovových trubek a smyčky zvuků nahraných často v daný okamžik –industriál jak vyšitý.

Koncert je doprovodný program k aktuální výstavě Odpad a umění, umění a odpad, která potrvá do 24. září.

Vstupné dobrovolné

Děkujeme sponzorům a podporovatelům sympozia Odpad a umění, umění a odpad

logoPardubice_logo_1C

Děkujeme Statutárnímu městu Pardubice a Pardubickému kraji  za finanční podporu sympozia, městské části Pardubice 1 za veřejný prostor, firmě TRANSFORM Lázně Bohdaneč za poskytnutí průmyslové haly a firmě SK-EKO PARDUBICE S.R.O za všestrannou podporu.

loga sponzoři

Za materiál k tvorbě děkujeme firmám:
Medin, a.s., Halla, a.s., C. Bechstein Europe, Modelárna Nemošice,s.r.o., Optika Čivice, s.r.o., Tvar Pardubice v.d., SK-EKO PARADUBICE S.R.O., Transform a.s., Lázně Bohdaneč, Sklenářství Kudrnáč, Technistone, a.s. Děkujeme!

Odpad a umění, umění a odpad

28. 8. – 24. 9. 2016

odpADY

Druhý ročník sympozia ODPAD A UMĚNÍ, UMĚNÍ A ODPAD se od prvního ročníku odlišuje maximálně.Zatímco loni jsme se mohli setkat s umělci, kteří s odpadem ve své tvorbě pracují zcela přirozeně, častoa jednoznačně, letos pozvání přijali tvůrci spojení se sklem: VLADIMÍR KOPECKÝ *JAROMÍR RYBÁK * ILJA BÍLEK * MARTIN OPL * DANIEL KINSKÝ *IVO KŘEN * JAROSLAV HORECKÝ

Sklo je svou podstatou velmi čistá hmota. I když asi vzniklo náhodou zatavením křemičitých písků v ohni, představujeme si sklo čiré, téměř neviditelné. Z takového pijeme víno a přes sklo brýlí a čočky fotoaparátů pozorujeme svět, čelní sklo dopravních prostředků nás ochraňuje při cestování. Na druhou stranu bývá sklo často nalezeno při archeologických vykopávkách a přítomnost zlomků v gotických nálezech dokládá bohatství společnosti.

Odpad je to, co civilizace nepotřebuje. Odhazujeme předměty a materiály, které nám posloužily a již jich není třeba. Umění často vrací do oběhu odložené nepotřebné předměty. Vzpomeňme si na Karla Nepraše a jeho cyklistické řetězy a páčky, na Věru Janouškovou a smaltované hrnce. Průzkumy smetišť dělával ve svém surrealistickém období i Picasso, výsledkem byl ikonický objekt Býk z řidítek a sedla kola.

Nesmíme také odhlédnout od faktu, že odpad zamořuje planetu. Problémem je nejen odpad nukleární, ale i rané nerozložitelné plasty v oceánech a volné přírodě. Vážnou komplikací začíná být tzv. cosmicdebris, suť létající v kosmu.

Pro sklo máme při třídění odpadu nejvyspělejší postup – hned dva různé kontejnery, zelený a bílý, na barevné a čiré sklo. Recyklace skla je mezi ostatními surovinami nejjednodušší. Z úlomků se stane opět užitné sklo.

Jak si poradí pět sklářů a jeden grafik a sklářský teoretik s možnostmi odpadových, nikoliv pouze skleněných materiálů, uvidíte už v neděli 28. 8. 2016 v 18:00 na vernisáži výsledků sympozia v galerii Art Space NOV. Autoři budou mít také možnost své dílo instalovat ve veřejném prostoru.

01

VLADIMÍR KOPECKÝ

* 1931 Svojanov, studoval na SOŠ sklářské v Kamenickém Šenově a SUPŠ sklářské v Novém Boru, absolvoval VŠUP v Praze v ateliéru monumentální malby a skla Josefa Kaplického. Ateliér skla na VŠUP v Praze vedl od roku 1990 do roku 2008. Často používá řezané tabulové sklo a nalezené materiály, s nimiž pracuje jako malíř nebo sochař- tvůrce objektů a performer.

02

JAROMÍR RYBÁK

* 1952 v Plzni, absolvoval SUPŠ sklářskou v Železném Brodě, obor hutního zpracování skla, po té atelier sklářské tvorby u prof. Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Člen skupiny Rubikon, vytváří skleněné plastiky a realizace do architektury. V roce 2001 nazval Ivo Křen jeho výstavu v pardubickém muzeu Stvoření z bestiáře. www.rybakjaromir.cz

03

ILJA BÍLEK

* 1948 v Liberci, absolvoval SUPŠ sklářskou v Železném Brodě, obor hutního zpracování skla, poté atelier sklářské tvorby u prof. Stanislava Libenského na VŠUP v Praze. Je vedoucím ateliéru skla na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem http://www.iljabilek.com

04

DANIEL KINSKÝ

absolvoval SUPŠ v Turnově, studuje FUD UJEP ve sklářském ateliéru Ilji Bílka

05

MARTIN OPL

* 1992 ve Slaném, absolvoval SUPŠ sklářskou v Kamenickém Šenově, studuje FUD UJEP ve sklářském ateliéru Ilji Bílka http://martinopl.com

07

IVO KŘEN

* 1964 v Pardubicích, grafik a kurátor převážně sklářských výstav, je teoretikem sklářské skupiny Rubikon. Pracuje jako kurátor sbírky skla ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Ve volné tvorbě se specializuje na vícebarevný linoryt. Získal řadu ocenění Grafika roku. http://www.ivokren.cz

08

JAROSLAV HORECKÝ

* 1984, vystudoval antropologii na pardubické univerzitě, je produkčním Art Space NOV a organizátorem doprovodných hudebních programů hudebních a performativních.

Martina Vítková

 

Vernisáž bude  v neděli 28.8.2016 v 18 hodin, její součástí bude performance prof. Vladimíra Kopeckého. Výstava potrvá do 24. 9. 2016.

 

Doprovodné programy:

11. 9. v 18:00 – ASSTMA, hudební projekt Filipa Jakše

16. 9. v 19:00 – Přednáška Martiny Vítkové: O umění a o tom, co civilizace nepotřebuje

24. 9. v 19:00 – Hubert Krejčí:  Hadrářova céra, Hnojiště u cesty aneb Tajný magický kabinet   Mistra Trampoliniho, jednoaktovky v podání ansámblu Restmüllbande.

14034864_1841458409407283_4829489462515318694_n 14034902_1842444979308626_4007450935122142575_n 14040151_1842648882621569_1463216573613625614_n 14045612_1841896189363505_6566207290102204729_n 14045654_1841900656029725_4367684037997330767_n 14045741_1841901742696283_3914636636791728072_n 14045913_1843415765878214_3719206647204534876_n 14046007_1841896322696825_1611641318328251784_n 14046051_1842443575975433_3740012161128856619_n 14046085_1841458192740638_7482708190638409533_n 14047207_1841900739363050_7325695270816563757_o 14047364_1841901029363021_5683957346014239227_o 14051600_1841900532696404_6124556128172987995_n 14051675_1841458239407300_7469623998323856151_n 14051685_1841900976029693_7432008414244478834_n 14053864_1841458419407282_1201627536165134183_o 14055094_1841901532696304_3878714299600443438_n 14055184_1842444882641969_7897982751889444256_n 14063789_1842648775954913_1031891292837222891_n 14063944_1841901166029674_4043328608195049880_n 14064082_1842648805954910_7791162716593106178_n 14064150_1841900762696381_1700539315517839538_n 14064264_1842649135954877_3466058836458287873_n 14064285_1841896319363492_1879770804061755789_n 14067439_1842443675975423_2586374475613867559_n 14067505_1841900799363044_6849978117063288493_n 14067672_1841901469362977_8076023537805672952_n 14067693_1841901492696308_2225977646454163719_n 14067958_1842444152642042_1705862210087517985_o 14068138_1843416209211503_8986681705809860518_n 14068158_1841896202696837_6584252743133211027_n 14079754_1841900802696377_9092551230907989521_n 14079873_1843415825878208_2046150117879760577_n 14079889_1843490362537421_3092675897041412543_n 14080034_1842443665975424_7628367693623564247_n 14086414_1841458219407302_2172791650720775391_o 14088392_1842444099308714_3130016000589925422_n 14088395_1841458252740632_2802158936717397853_n 14088426_1843415875878203_7590314297353100848_n 14088470_1843490342537423_810191447384503112_n 14088621_1841900682696389_16668266232864494_n 14088650_1843415425878248_1233609772361234269_n 14089117_1842444095975381_81236312693105187_n 14089179_1841900832696374_2151381557234052766_n 14095826_1841900512696406_8659958347596857597_n 14095826_1841900742696383_5563525616007258594_n 14095896_1842443755975415_3276800165652892379_n 14095930_1841896262696831_2408997421173770867_n 14095989_1843415995878191_1746038225350981458_n 14100355_1842444942641963_580588909514212649_n 14100443_1842444169308707_7960802484374593096_n 14100523_1843490422537415_5178102476696225154_n 14102132_1842443735975417_2243013137626073701_n 14102214_1841896349363489_999828694970933748_n 14102269_1843418962544561_8860786428473062455_n 14102325_1843415912544866_8430436364273894448_n 14102409_1841900906029700_4465590904602360889_n 14102444_1843415719211552_3656222145612313087_n 14102445_1841901736029617_2542453075718819377_n 14102601_1843416432544814_6658294104652932200_n 14102608_1843490359204088_8679208091707591338_n 14102692_1841901726029618_3112659801146308526_n 14102699_1841896199363504_6369904442070863805_n 14102717_1842649052621552_6680762258759794732_n 14102758_1843414922544965_7568010554494866119_n 14102904_1841901636029627_8406203432503444535_o 14102942_1842444959308628_3894441829486301972_o 14114876_1842443499308774_1175249715219450661_o 14114890_1843419002544557_5951774225115394958_o 14115498_1842443635975427_5635011247692936161_o 14115686_1843415422544915_7610098408413809626_o 14117715_1842649129288211_2960712120873836159_n 14117738_1843423462544111_3162615334756111670_n 14117767_1843414885878302_4580520417714029488_n 14124882_1842649095954881_9221756493841988182_o 14124985_1842445042641953_8085710463131089996_o 14125095_1841901639362960_5473638899591738674_o 14125558_1841900562696401_2220723855421363571_o 14125607_1842443542642103_4701213470944120383_o 14141493_1843415329211591_1495004934982357569_n 14141553_1841900869363037_1525254622868049372_n 14141647_1842443482642109_2971084899276123216_n 14141670_1843415562544901_60614819157280368_n 14141744_1843416122544845_6412269303487854149_n 14141798_1842444059308718_85614333012353408_n 14141843_1842443759308748_9183431850782551114_n 14141860_1841901779362946_6137097818447397819_n 14183899_1843418319211292_2393416890486107973_n 14183923_1843415475878243_5587528893816477519_n 14184319_1843417595878031_1744377222592450283_n 14184364_1843418912544566_960893448116333418_n 14184372_1843416042544853_4384879172056848979_n 14191914_1843416049211519_1629574229002541285_n 14192139_1843414865878304_5966581117491054123_n 14192572_1843415202544937_5886225175817538873_n 14199154_1843415665878224_4159309472768747294_n 14199325_1843415399211584_4630200940498408227_n 14199337_1843418192544638_5509642725062264569_n 14199413_1843416252544832_3717462707719730953_n 14199497_1843490439204080_2956926784099842013_n 14202501_1843415559211568_2980141791546775576_n 14625397_1843417555878035_6059094728462748069_n

 

 

Lenka Morávková: Collapsoscape

LM_web_pozv

LENKA MORÁVKOVÁ: COLLAPSOSCAPE

Interaktivní audiovizuální instalace

8. 7. 2016 – 31. 7. 2016 otevřeno út – so: 14 – 18 hodin

 

Vernisáž:  8. 7. 2016  v 19.00 hodin

Projekt Collapsoscape vychází z osobní zkušenosti nepřetržitě kolabujícího hudebního softwaru a každodenní frustrace z práce s technologií tu představuje výchozí bod pro tvůrčí proces.

 

Collapsoscape využívá stavu takového kolapsu – ztrátu racionální kontroly, ztrátu víry ve schopnost porozumět technologii a ztrátu důvěry v přátelské spiklenectví mezi člověkem a technologií. Autorka přináší nový pohled a přeměňuje tento kolaps v  rozpustilý a suverénní hudební happening, kde se digitální chaos stává odrazovým můstkem kreativity sahající daleko za hranice běžné kontroly.

 

Zvuky operačních systémů (Mac, Linux, Windows), které jsou přehlíženým, přesto všudypřítomným zvukovým souputníkem naší každodenní práce s počítačem se stávají hudební osnovou instalace. Živý hlas návštěvníka se mísí do nahodilé digitální kompozice a výsledná skladba pak představuje osobní „kolapso-symfonii“ každého návštěvníka. Instalace je doprovázena vizualizacemi kombinujícími chybové hlášky a destruktivně-taneční performanci v kalifornské poušti.

 

 

 

Kamera: Mark Daniel Quintos (www.markdanielquintos.com)

Taneční performance a choreografie: Misty L. Murphy, Maïko Le Lay

Video edit a postprodukce: Aneta Železníková

 

Spolupráce a technická podpora: Luis Henao (University of California Los Angeles), Robert Schirmer

 

 

Lenka Morávková děkuje Galerii NOV a všem přátelům, kteří laskavě poskytli osobní elektronická zařízení k radostné destrukci  a vlastníkům soukromého pozemku, kteří nás i bez povolení k natáčení nezastřelili.

<< In glitch I trust >>

 

 

FRISK

Doprovodný program k výstavě Davida Helána Těžká váha malby. Freejazzcorová smršť v podání poměrně nové, ale už nyní legendární kapely FRISK!

FRISK_web