galerie1

vernisáž v pátek 13. srpna 2021 v 18.00 *
Výstava potrvá do 25. září 2021

„Gravitace je veličinou, kterou si bezprostředně ani moc neuvědomujeme, její sila je prostě v našem světě všudepřítomná a věčná, určuje celému stvoření formu i řád. Vyznačuje se radikálním, směrodatně formujícím vlivem. Není pochyb, podléhá ji veškeré dění v časoprostoru, je neskutečně vlivnou silou určující světu jeho koloběh, jeho krásu i jeho nemilosrdnost…
Představme si, že nikde nic nepadá, nestojí, nevisí ani neopírá, nekutálí se, neroste, nehoupá, nekývá, nevznáší, že vše jen nějak tak všelijak plave – nemá hlavu, nemá patu, jen bez řádu se prolíná… a že neprší!!! Místo počasí jen nečasí!“
Jan Dudešek

Co anglické slovo gravity znamená? Jeho významem je gravitace, vážnost, tíže, váha, slavnost, závažnost, těhotenství a dokonce je blízko i slovo grave, čili hrob. Jan Dudešek si všechny tyto významy uvědomuje a důkladně si je promyslel. Dobře ví, že ve své práci nemusí být doslovný nebo literární, raději přestaví podzemí na jiný časoprostor. Jeho zájem o fyziku světa, o existenciální a duchovní významy, přináší neskutečně silný zážitek už od vstupu do gotického sklepení.

Návštěvníka očekává neočekávatelné, proměna podzemního prostoru na Kabinet doktora Caligariho zkřížený s obydlím Architekta Matrixu či s královstvím Prattchettova Smrtě mimo prostor a čas. Velké kovové bludné kruhy se otáčejí nad zemí v rovnováze, jako kruhy na vodě či boží mlýny. Znějí jako klekání. Koloběh způsobuje tíha, gravitace. Vše ve sklepení je zavěšené v podivné rovnováze, v níž se konfrontuje horizontála s vertikálou. Všeho se můžeme dotýkat, rozpohybovat, rozezvučet. Celé prostředí odpovídá na naši přítomnost. Skla zachycují pohyb, po každém dotyku
následuje odezva. To, co tu vyčkává na návštěvníka, je bezedno, pohybujeme se na rozhraní prázdna, z klenutí se vložením pásu zrcadel stala spíše roura. Závrať neexistující hloubky znejišťuje pohyb, jako bychom procházeli světem za králičí norou. V zrcadle se v tomto prostoru-neprostoru vidíme. Jsme zde přítomní, ačkoli se cítíme jako pan Brouček na Měsíci. Existencialita je ale stále zábavná. Co se zde děje, když tu nikdo není a světla zhasnou?

Každá věc, která se otáčí, padá, či vyluzuje zvuky, tu není jen sama za sebe, má také symbolický kontext, který se pohybuje mezi existenciálním a romantickým východiskem. Video v zadní místnosti je natočené u splavu, kde hučící proud vody nese trávu, rostliny a květy. Točí se před kamerou ve vírech, připluly bůhví odkud. Je to voda, co padá, déšť, jež je blahodárný a zároveň ničící. Český romantismus Erbenovy Kytice a kapitoly 6 z Babičky Boženy Němcové, (O Viktorce) nám napovídá, že život je krátký, občas bolestný, a přesto stojí za to ho prožít. V podzemí na nás může dopadnout Sartrova věta, často opakovaná během zlatých šedesátých: Přicházíme na svět bez důvodu, rodíme se v bolesti a umíráme čirou náhodou. Ve výstavě uslyšíte také ghost track (duchovní stopu) didgeridoo Jakuba Slováčka, který měl v prostoru jednu ze svých posledních veřejných performancí. S Janem Dudeškem ho pojí nejen hudební souznění a improvizace pod egidou Leopold.

Práci Jana Dudeška můžeme vnímat v souvislostech světového kinetického umění. Tendence vidět objekty v pohybu je zde přinejmenším od šedesátých let, s předkapitolou v Bauhausu meziválečné doby. Jde o to, že něco se hýbe a mění, dílo nebo divák, jenž svým pohybem vnímá proměnu díla. V přeneseném slova smyslu je kinetické každé umění, které rozpohybuje vnímatele, recipienta. A to se Dudeškovým kovaným a zavěšeným objektům daří s velkým přehledem.

Jan Dudešek (1946) se narodil v Pardubicích, na konci šedesátých let emigroval do Švýcarska, kde se živil jako umělecký kovář, spolupracoval s architekty a realizoval objekty do interiéru i exteriéru. Dostal se až do blízkosti polohy švýcarského konceptu a konkretismu. Je autorem objektů, které se nějak chovají, znějí, reagují na zákony fyziky, ale také rád pracuje s textem, s jazykem. Žije napůl v Pardubicích a v Curychu. V rodném městě se poprvé představil výstavou Echoes of Gravity v Galerii města Pardubic (GAMPA) v roce 2013. V loňském roce zaujal svou velkorysou instalací na téma Místa a nemísta na Chrudimce nedaleko Automatických Gočárových mlýnů.

https://dudesek.ch/
Projekt je podpořen granty Ministerstva kultury ČR a Statutárního města Pardubice.

VERNISÁŽ ve čtvrtek 10. června 2021 v 18.00 * Výstava potrvá do 24. července 2021

Po mužných Obrázcích z venkovského života Filipa Nádvorníka Art Space NOV připravil výstavu obrazů Petry Švecové, jež nemohou být odlišnější. Chlapíky v holinách a kovbojských kloboucích střídají jemné pastelové barvy, květiny, mísy, stoly, vázy a domácí zátiší. Nová kapitola v práci Petry Švecové je trochu překvapivá, dosud ji charakterizovaly spíše monochromy a abstraktní krajiny. V sérii proříznutých pláten je zakódováno Fontanovo otevření prostoru malby z dvourozměrné plochy do nekonečné dimenze.
Malba je pro Petru Švecovou alchymický proces, zpočátku se uvažovalo o tématu Smaragdové desky, na níž se píše: Nahoře nebe, dole taky. Malířka se zamýšlí nad vztahem hermetismu a současného poznávání světa, kdy si víc a víc uvědomujeme složitost a komplexnost vazeb. Malba jako neustálý proces, při němž se snažíme dosáhnout výsledného díla, ale který nás zároveň postupně pohlcuje, kdy neustálé hledání je vlastně stejně důležité, jako výsledek. Autorce pod rukama vzniká jakási mapa myšlenek a pocitů, jež nejsou náhodné, ale vycházejí z naší podvědomé paměti i kulturní historie. Mohou si nárokovat univerzální platnost.
Autorka ve své vizi výstavy vnímá podzemní prostor Art Space NOV jako podsvětí, prostor kořenů, v němž se aktivuje naše podvědomí, naše schopnost číst symboly a porozumět archetypům = prastarým vzorům, jež si neseme v individuální i kolektivní mysli. Úkolem malíře je přinést do podzemí světlo, ani ne tak fyzicky, jako symbolicky. Teprve v té chvíli se kořeny změní v rostliny a vytvoří kvetoucí zahradu.
Nadčasová emoce uložená v malbě Petry Švecové se rozpíná od doteku reality, a osobního výrazu, k idealitě, k čistému bytí věcí. Britská uměnověda používá pojem New Spirit Painting – Nový duch malby, či nový duchovní obraz podle výstavy v Královské akademii v Londýně v roce 1981. Pojem zahrnuje i obrazy, jež nejsou čistě neoexpresivní. Můžeme si povšimnout také zvláštní vazby mezi abstrakcí a vztahem k žitému světu. Malba se dotýká reality, ale nepopisuje ji, nekopíruje. Jak to popsal Wilhelm Worringer, abstrakce je vcítěním se do skutečnosti, naopak realismus mnohých historických epoch, helenismu nebo dvorské gotiky, byl symbolem existenciální úzkosti. Rozpor mezi určitostí a neurčitostí tematizují ve svých plátnech také velké světové hvězdy Marlene Dumas nebo Luc Tuymans. Zátiší tradičně vypovídá o životě člověka, aniž by nutně muselo obsahovat živou bytost, ještě podstatnější se zdá význam zátiší jako žití v klidu (klidožití, stilleben).
Soudobá malba nepojmenovává témata nebo problémy, spíš nás vede k přemýšlení nad věcmi světa, a tím nás činí moudřejšími. Obraz vzniká jako soukromý rituál. Soukromost tvorby obrazu spojená s rukodělnou výrobou díla má v současném technicistním klimatu zvláštní přitažlivost. Obrazy se vztahují k umění i k životu, jedno ani druhé se nedá uměle vyrábět. Umělec současnosti je experimentátor a pokušitel, obraz můžeme chápat jako laboratoř, prostor hledání, scéna pro hypotézy a konstrukce. Současná malba nikdy není pouhým popisem nebo reflexí, obraz nasycuje a zmnožuje odlišnosti, zasévající pochybnosti do oka a mysli diváka. Obrazy nás těší a zároveň provokují, iritují nebo trýzní.
Název výstavy by se dal přeložit jako Obyčejná záležitost, ovšem autorčin výklad snese přirovnání s vesmírem: Obyčejná atomická hmota kosmos sice utváří, ale je vlastně jen viditelnými pěti procenty, zbytek jsoucna je temná hmota a temná energie, o níž mnoho nevíme, přestože ovlivňuje fyzikální zákony. I v našem vlastním známém světě vidíme jen malou část, jež je součástí mnohem složitějšího celku. O pozadí se můžeme jen dohadovat, přesto však platí: Vše je „jediné“. Uspořádání obrazů je vytváření světa, který odráží principy a řád vesmíru.
Petra Švecová je absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze v roce 2018. Prošla ateliéry Milana Knížáka, Vladimíra Kokolii a Vladimíra Skrepla, ale má za sebou také studium fotografie na FAMU a mediální studia na FSV UK. V novinách občas najdete její článek, nebo ji v rozhlase uslyšíte povídat si o umění. Na pražské akademii působí i dnes, stará se o kontakt s veřejností.

Martina Vítková, s použitím textů Petr Švecové
https://www.petrasvecova.com/