Ondřej Navrátil: Hádes v podsvětí /duben-květen/
Ondřej Navrátil (1999) vystudoval pražskou akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Lukáše Rittsteina a později Vojtěcha Míči. Svou sochařskou zkušenost si rozšířil studijním pobytem na akademii v Carraře, místě, z jehož mramoru vznikaly ty nejdůležitější renesanční sochy. V jeho tvůrci práci orientované na staré a důstojné sochařské materiály, bronz a carrarský mramor, ale i na materiály recyklované, stará stavebni kolečka, formičky, rezavé železné bedny, se projevuje ještě jedna neobvyklá vec. Dokonalost formy je kompromitována smyslem pro humor. O tom, proč jeho zájem směřuje k antice, říká Ondřej Navrátil v podcastu Hidden Gallery: „Lidé tehdy ne vždy věděli, proč jsou věci takové, jaké jsou – ale cítili to. Nebylo to racionální poznání, bylo to něco hlubšího. Druh moudrosti uložené v těle, v přírodě, v příbězích.“ To je důvodem reaktualizace starých forem a zájmu o fiktivní paleontologické nálezy. Zásadním rysem Navrátilovy práce je použití humoru, fikce a pochybností k aktivaci diváka, k čemuž využívá také svou schopnost kresby a práce s filmovým materiálem, jež mohou doplňovat klasickou sochu, jako například Kyklopa, vystaveného na výstavě Z očí do očí v Museu Kampa.
Martin Kolář: Člověk je provaz natažený nad propastí /květen-červen/
Metafora člověka připodobněného k provazu nad propastí pochází z Nietzscheho spisu Tak pravil Zarathustra, jenž popisuje naši existenci jako náročnou pouť, během níž musíme přejít od své zvířecí podstaty směrem k vyššímu vývojovému stupni. Kolář však pracuje s tématem rokle nikoliv ve smyslu dočasné překážky, co je třeba překonat, nýbrž jako se symbolem trvalé existenciální úzkosti v našem nitru, kterou musíme přijmout a tím nad ní zvítězit. Navazuje tak na myšlenku S. Kierkegaarda, jenž viděl život jako bolestně napjatý mezi lidskou dočasností na jedné straně a božskou věčností a duchovním nekonečnem na straně druhé. Malíř ve svých dílech kriticky zobrazuje, jak moderní člověk ve změti povrchní světské zábavy zapomíná na svoji smrtelnost a oslepen úpadkovou estetikou mainstreamového kýče poklesá na úroveň zvířete, před nímž nás Nietzsche tak důrazně varoval. Do kontrapunktu k propasti životní melancholie uvnitř nás pak autor klade bezednou jámu křiklavě barevné reklamy, pomíjivých marketingových trendů a iluze konzumního štěstí, jež je tou nejnebezpečnější strží.
Martin Kolář (1999) je čerstvým absolventem pražské AVU, kde již od prvního ročníku budil pozornost svou velmi precizní malířskou technikou ve spojitosti s originálním stylem, v němž po vzoru Jacquese Derridy dekonstruuje realitu. Navzdory přítomnosti existenciálního pesimismu však jeho obrazy paradoxně působí rozverně a hravě, což ještě více akcentuje jejich faktickou bizarnost.
Jan Poš: Časová pole /červenec-srpen/
V epicentru umělecké praxe Jana Poše leží médium sochy, jehož fyzickou formu problematizuje přítomnost nových technologií. Dekonstruuje tak modernistické pojetí sochy. Hloubka, modelace objemu zasahující do prostoru, specifické materiály a iluze plastického těla představovaly esenciální rovinu sochařského média. Poš však tuto čistotu problematizuje částečnou negací vybraných aspektů a utilizací nových materiálů (především digitálních technologií).
Propletení virtuálního (online) a reálného (offline) v autorově tvorbě dále demonstruje neadekvátnost binárního vnímání a jeho posun k všeobjímajícímu sloučení v jeden pulzující celek.
Hyperrealita u něj figuruje v podobě syntézy skutečnosti a virtuality, která svou materiální manifestací realitu zakrývá. Mytologie dále rozšiřuje hyperrealistický rámec o imaginativní, empiricky a kognitivně neuchopitelné jevy.
Diváctvo je vtahováno do situace fiktivního archeologického zkoumání, jež otevírá prostor pro úvahy o vztahu člověka, technologií a nadčasových kosmických dimenzí. Pošova práce ukazuje, že současné umění může fungovat jako nástroj spekulativního poznání a prostředek k narušování ustálených představ o realitě.
Jan Poš (*1996) studoval Fakultu umění a designu Univerzit J.Ev. Purkyně, posléze AVU, Atelér Socha 2.
Vladana Hajnová: Řád v chaosu /září – říjen/
Autorka ateliér grafiky na pražské AVU pod vedením Ladislava Čepeláka, Dalibora Chatrného a Jiřího Lindovského. Pochází z významné pardubické umělecké rodiny, její otec Alva Hajn (1938-1991) se stal kultovní osobností zdejší scény se svou tryskavou obsesivní a barokní tvůrčí energií. Vladana Hajnová dlouho nesla typické stigma žen, jimž schází čas a prostor po práci, ale v posledních letech vypadla z kukly drobných a precizních realizací v kresbě a třídimenzionální tvorbě. V loňských výstavách v hradecké galerii Škroupovka (2025, s J. Jebavým) a kolektivním projektu Chatrný 100 v pardubické Gočárově galerii (2025) se představila jako autorka schopná performativní a monumentální tvorby. Ukázala rozměrné kresby vstupující do prostoru jako události. Autorce schází zhodnocení tvorby, proto pojmeme výstavu jako aktuální sondu do vyzrálé ženské tvorby, jež překonala všechny handycapy, které život autorkám připravuje, či připravoval. Součástí práce na výstavě bude i práce na publikaci katalogu autorky s texty a fotografiemi, jež představí její tvorbu komplexně, od devadesátých let až do současnosti.
Martin Mulač: Flor de la muerte /listopad – prosinec/
„Flor de la muerte“ je přezdívkou pro květenství agáve, neboť agáve vykvétá pouze jedenkrát, načež rostlina brzy odumírá. Stejně tak Mulač ve své výstavě hledá a novoplatonsky nachází triumf duchovní krásy nad hmotou, kdy myšlenkový koncept a vyšší idea překoná pomíjivost fyzické formy a časovou ohraničenost lidského života. Malíř rozvíjí Heideggerův ontologický koncept Sein-zum-Tode (bytí k smrti), kdy konfrontace s vlastním zánikem vede k hlubšímu pochopení sebe sama a života jako takového. U agáve není smrt tragédií, ale přirozeným vyvrcholením bytí. Stejně tak Heidegger tvrdí, že autentický život dosáhneme právě tehdy, když přijmeme svou smrtelnost ne jako něco negativního, nýbrž jako memento mori motivující nás prožít svou existenci rozvážně a smysluplně. Mulač ve svých obrazech přivádí nazpět k životu zesnulé umělce a slavné osobnosti po boku bohémů a zločinců svorně tančících svůj dance macabre, kde všichni jsou si rovni. Dobro a zlo ztrácí svoje kontury a jediné, co hraje roli, je hamletovské „Být, či nebýt“. Teprve v konfrontaci se svou dočasností může krása dosáhnout celistvosti.
Martin Mulač se narodil 9. března 1988 v Praze a vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru Grafiky I. u prof. Lindovského.