Vigilie před nedožitými osmdesátinami Huberta Krejčího, projekce jeho autorských fotografií z 60. a 70. let a zejména představení tiskoviny , která vznikla ve spolupráci s divadelním publicistou Vladimírem Hulcem a typografem Janem Čumlivským. Obsahuje drobné texty, které nebyly zatím publikovány.
Dvorek a sklep domu čp. 49 na Pernštýnském náměstí v Pardubicích v neděli 10. listopadu od sedmi hodin večer.
vernisáž ve čtvrtek 31. října 2024 v 18.00 – výstava potrvá do 30. listopadu 2024
Na výstavě Tam dole, ve výstavním prostoru Art Space NOV, představí své práce studentky a studenti ateliéru tvorby písma a typografie z pražské uměleckoprůmyslové školy. V hlavním městě, na náměstí Jana Palacha, v domě č. 80, sídlí škola sto třicet osm let a od jejího založení se tam vyučuje i dovednostem, které souvisí s písmem a s grafickou úpravou textu. Slovo ateliér se v žargonu českých vysokých uměleckých škol používá ve více významech. Je to místo – místnost ve škole, současně to slovo znamená čas – dobu a konkrétní vyučování a především se jako ateliér označuje kolektiv – studentky a studenti, kteří se učení se té věci, v tom místě a v tom čase věnují. Dříve Ateliér knižní kultury, později Kniha a písmo, dnes Ateliér tvorby písma a typografie je v tuto chvíli tvůrčím kolektivem téměř třiceti lidí. Všichni se z různých perspektiv zabývají zkoumáním a prací s médii, která se zakládají na textu a písmu. Předmětem jejich aktivit je proto i nejniternější vhled do podoby a kreslení vlastního tiskového písma.
Tam dole je na omezeném prostoru vystaveno dvacet nejpozoruhodnějších tiskových písem, vytvořených studentkami a studenty během posledních čtyř let, kdy na jejich práci jako učitelé dohlíželi Jan Čumlivski a Filip Kraus. Kromě krásných písem jsou v galerii k vidění také knihy, brožury a magazíny, autorské i společné publikace, které studentky a studenti vysadili svými písmy, často sami vytiskli a svázali a řadu z nich nejprve i sami napsali.
Z pražské Umprum do Pardubic ale dorazily nejen neživé artefakty, ale i ateliér, jako společenství autorů a tvůrčí akt. Několik dní ateliér fungoval ve městě a v prostorách galerie jako na detašovaném pracovišti. Ateliér se věnoval vnímání města, příběhům a událostem, které se propsaly do jeho povrchu a na tom základu na místě vznikla část výstavy.
Konečně Tam dole – Là-bas – je také prazvláštní román francouzského spisovatele Jorise Karla Huysmanse z roku 1891, jehož titul a část vyprávění jsme si pro dotvoření expozice vypůjčili.
Filip Kraus
Myšlenka výstavy vznikla po nedávné výstavě klauzurních prací UMPRUM, kdy Ateliér tvorby písma a typografie Filipa Krause a Jana Čumlivského měl jednoznačně nejzajímavější a tím pádem nejvíc navštěvovanou prezentaci. Vystavovat typografii není úplně jednoduché, mnohem snáze se pracuje s obrazy. Návštěvníci si na výstavě mohou jen zřídka listovat knihami a vnímat úpravu a jemnosti jednotlivých fontů. Užití písma ve veřejném prostoru je ovšem ještě komplikovanější a zajímavější část jejich oboru. Správně použité písmo tvoří základní bázi naší orientace ve světě, nás snadný nebo nesnadný pohyb nejrůznějším prostředím, od učebnic, přes metro až po letiště. Pojďme se podívat, kde se základní citlivost pro písmo a zprostředkování informací tvoří. Skrze výstavu nahlédneme do ateliéru, jenž je zároveň tvůrčím kolektivem a nositelem jistého názoru na věci písma. Nechme se překvapit, jak mladí tvůrci a znalci písma vnímají Pardubice a načítají zdejší témata, jakým je třeba i osobnost dramatika a divadelníka Huberta Krejčího.
Martina Vítková
Vážení přátelé,
vernisáž ve čtvrtek 5. září 2024 v 18.00
výstava potrvá do 12. října 2024
„Orba procesí – slovo orba zastupuje princip naší transformace prožitých vjemů do tvorby a potřebu jejich „zorání“, aby bylo možné zasít ty další. Zároveň jde o odkaz k určité „romantizaci“ starých technik a postupů. „Procesí“ v názvu funguje významově (spíš než církevní zástup lidí – což je původní význam slova) zástup těch nezpracovaných vjemů, atmosfér, témat atd., které je potřeba zorat, aby bylo možné opět zasít. A jde v něčem o cyklický proces „ / Štěpán Blaschko
Na první zářijový čtvrtek se ve výstavním prostoru Art Space NOV otevírá výstava dvou studentů ateliéru grafiky a ilustrace na pražské UMPRUM, Štěpána Blaschka a Jozefa Virányie. Přestože vystupují jako tým, mají svůj individuální rukopis a svá témata. Štěpána Blaschka oslovují temná šumavská místa, novoromantické krajiny, Sudety. Tajemno přírody, psychedelická hudba, odpojení se od civilizace. Vystavuje rámovaná i nerámovaná plátna, maluje na prostěradla. Zaujal ho koncept liminálních prostorů, prázdných a opuštěných míst, děsivých, surreálných, vyvolávajících nostalgii. Průchodů a meziprostorů chápaných i v psychologickém významu přechodů mezi etapami lidského života. V souladu se šumavskou lokalizací svého ateliéru jsou na obrazech hřbitovy, výklenky, starosvětské symboly, polomy, kůrovec. Jak říká autor: Sedíš v noci a koukáš do lesů.
Na rozdíl od Štěpána Jozef Virányi vyrůstal v eklektickém velkoměstě, což se do jeho tvorby propisuje tematickým rozstřelem a fascinací majestátem velkých formátů. Jeho hlavním obrazovým jazykem je nereprodukovatelná grafika – monotypie a kresba. Mezi oblasti jeho zájmu patří také psané slovo, spíše popisovatelské než spisovatelské (jak sám říká) a skladba elektronické hudby, víc experimentální než poslouchatelné. Mimo hudbu si zakládá na výhradně analogových postupech, v čemž mu je UMPRUM optimálním prostředím pro zkoumání a osvojení všech grafických technik (litografie, ofset, sítotisk, hlubotisk, tisk z výšky) včetně ruční sazby. Jozef rozvíjí možnosti klasických technik grafiky a kresby. Jeho přístup je spíše abstrahující, nenapodobivý, občas se kresba dotkne figury, věci, symbolu a zase se volně vzdaluje.
Monotypie, grafický list vytvořený bez matrice, je pokaždé originálem. Existuje mezi grafikou a kresbou nebo malbou. Na jakoukoli nesavou desku natřenou barvou grafik přiloží papír obrazovou stranou napřed. Tlakem vyvíjeným z rubové strany dochází k přenosu barvy z desky na papír. Postup umožňuje téměř nekonečné množství variací. Podoba výsledného obrazu záleží nejen na kresbě, ale i na matérii barvy a na nástroji, s nímž se papír přitlačuje k desce. Princip monotypu zaujal v minulosti například Paula Kleea.
S novou generací studentů na UMPRUM přichází i přehodnocení role kresby v knihách. Autoři dávají přednost hlubšímu propojení obou složek, s důrazem na vizualitu obrazu a písma. Pracovní metodou je experiment. Výsledek lze popsat jako autorskou knihu a autorský tisk. Pro Art Space NOV oba autoři připravili neotřelou instalaci prací nejen na papíře. Vyhnuli se rámům a klipům, pod sklem totiž zaniknou mnohé jemnosti, které si užijeme, když si grafiky a kresby prohlížíme bez průhledné bariéry. Nebojí se prosvětlení papíru a plátna nebo zavěšení v prostoru, čímž vznikají nové možnosti interpretace. Nelineární řazení jednotlivých fragmentů narativu překračuje zavedené modernistické principy. Název výstavy odráží nutkání obou neustále něco vytvářet. Tvůrčí práce je pro Jozefa Virányie a Štěpána Blaschka neustálým a nikdy nekončícím procesem. Pohání a inspiruje je žitá zkušenost, orba vjemů, orba života. I když teď na podzim je napřed čas na dožínky…
Jozef Virányi (2001 Praha) absolvoval pražskou střední průmyslovou školu grafickou. Studuje na UMPRUM v ateliéru ilustrace a grafiky u Juraje Horvátha a Michaely Kukovičové. Absolvoval stáž na katedře volného umění v intermediálním ateliéru Michaela Pěchoučka a Dominika Gajarského. Je součástí tříčlenného hudebního uskupení Sako sako s Jakubem Čapkou a Štěpánem Blaschkem. Aktuálně se účastní výstavy Zahrady rajské, štěpné a zpustlé, Příroda a krajina v historické i současné ilustraci v Galerii Klementinum Národní knihovny ČR.
Štěpán Blaschko (1999 Prachatice), vyrostl ve Vimperku, prošel dřevařskou školou ve Volyni v oboru interiérový design, v době lockdownu pracoval jako lesní dělník v boubínských lesích, poté studoval germanistiku a výtvarnou výchovu na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Aktuálně je studentem pražské Uměleckoprůmyslové školy v ateliéru ilustrace a grafiky. Absolvoval stáž v typografickém ateliéru školy a je frontmanem performativního hudebního uskupení Sako sako. Vizuálně spolupracuje s kapelou Sýček. V minulém roce se oba společně účastnili festivalu Vivat vila IV v Prachaticích, kde z rezidenčního pobytu vznikla jejich první společná výstava.
Martina Vítková
