Co proběhlo

Děkujeme společnostem, které nám poskytly odpad nebo technickou pomoc.

Sympozium pro šest výrazných uměleckých osobností v době od 30.8. do 3.9.2017 bude završeno vernisáží výstavy 3.9. v Art Space NOV. Výstava potrvá do 29.10. 2017. Šest účastníků, čtyři dospělí umělci a dva studenti z CASU (Centra audiovisuálních studií FAMU) v Pardubicích vytvoří objekty z odpadu, který poskytnou firmy z Pardubic a blízkého okolí. Výsledná díla budou vystavena v prostoru Pernštýnského náměstí  49 a na domluvených stanovištích ve veřejném prostoru Pardubic. Během následujících dvou měsíců  se uskuteční několik přednášek, performancí a komentovaných prohlídek, čí workshopů.

Umění a odpad, odpad a umění je sympozium pro umělce, kteří svou aktivitou a svými nápady dokáží oslovit  širší publikum. Záměrem je poukázat na využití odpadu, zejména z průmyslových podniků a továren na zpracování odpadu. Ale také nastavit zpětnou vazbu pro ekologické chování každého jedince. Oslovili jsme autory, kteří s odpadem cíleně pracují (Štěpán Beránek), ale i ty, kteří se pohybují v zóně Do It Yourself – udělej si sám, či vystač s tím, co už tu je (MICL).  Martin Zet pracuje s nalezenými předměty, které často odpadem jsou, ale díky moci umění se stávají výpovědí a důvodem k zamyšlení. Součástí projektu budou také jeho dva studenti z Centra audiovisuálních studií FAMU. Letos nepůjde ani tak o materiál, ten bude pouze zprostředkovatelem myšlenky, výpovědí o současnosti. Setkají se zde absolventi a studenti různých vysokých umělčeckých škol (CAS FAMU Praha a AVU Praha) včetně jednoho z nejvýznamnějších pardubických umělců Jaroslava Jebavého, který se ze dvou dimenzí rozhodl vstoupit do dalších rozměrů – tentokrát skutečně, nikoli jen na plátně. Během několika dní, tak jako v roce 2015 a 2016, autoři vytvoří díla, která budou prezentována na výstavě v ArtSpace NOV, i ve veřejném prostoru

Martin Zet

1959 Praha

AVU Praha, sochařství

žije a pracuje v Libušíně u Kladna, pedagogicky působil na FaVU Brno a v CAS FAMU Praha

Autor nechává ve svých performancích, instalacích a akcích působit čas v jeho dvou základních rozměrech a významech: čas jako průběh, trvání a destrukce a čas jako stopa paměti či minulosti. V prvním případě je čas procesem, pohybem či proměnou, v druhém pak stavem, obrazem, reprezentací. Zet prošel sice klasickým sochařským studiem na AVU v Praze, nicméně se nespokojil s pojetím díla jako statickou jednotkou, nehybným výřezem. Naopak se přiklonil k takovému chápání artefaktu, které ho chápe jako neuzavřený, tekutý fragment. Realizace Martina Zeta mají často podobu metafory.

Martin Zet vybere z 3 dílny CAS FAMU (Klára Trsková, Duong Viet Anh, Vendula Guhová, Tomáš Roček, Veronika Přistoupilová, Jiří Matoušek) dva studenty, kteří ho budou na sympoziu doprovázet.

Štěpán Beránek

1982 Praha

AVU Praha (Ateliér Jiřího Lindovského a Jana Hendrycha)

Middlesex University London, UK

žije a pracuje v Praze

Pracuje s nejrůznějšími, často odpadovými materiály, jako jsou střepy, černá guma atp. Jeho tématem je animalita, Apokalypsa, v symbolické i existenciální rovině.

Rád experimentuji s materiály, baví mě „pokoušet“ jejich obsah a příběh. Materiál volím podle potřeby obsahu sdělení, je tedy důležité aby sám o sobě něco vypovídal, aby k nám promlouval intuitivně a nejlépe hapticky. Vezmeme-li sklo, automaticky vnímáme jeho chlad, tvrdost a křehkost. Střep skla už ale vyvolává pocit ohrožení a nepotřebujeme k tomu žádné další vysvětlení. Stejným způsobem jsem dosud pracoval s vlasy, voskem, dráty, gumou z duší kol, prádlem, plyšem či ohořelým dřevem. Většinou jsou to materiály, které nás běžně obklopují. Podobně, jako volím materiály, volím i podobu a témata soch. Mou snahou není vymýšlet nové postupy, snažím se jen vlastní cestou používat to, v čem žiji, co žije ve mně a čím jsem obklopen. Štěpán Beránek

Jaroslav Jebavý

31.7.1952 Jilemnice

žije a pracuje v Pardubicích

Vyučený měditepec se věnuje kresbě, malbě a kolážím, občas se ale vydá ze dvou rozměrů do třetí dimenze. V souboru pozvaných umělců z Prahy a Brna bude zastupovat Pardubice.

MICL (Michal Novotný)

1969 Brno

AVU Praha (ateliér Jiřího Načeradského, Karla Nepraše a Jiřího Davida)

žije a pracuje v Praze

Sochař, který z nedostatku sochařských příležitostí maluje. Ve své sochařské práci používá dřevo, protože je vyučený dřevomodelář, ale také polyesterové pryskyřice a další materiály. Spolupracuje s architekty na tvorbě a úpravách veřejných prostorů, parků a dětských hřišť.

Libor Novotný KOMPONENTY

VERNISÁŽ V PONDĚLÍ 19. ČERVNA 2017 v 19 HODIN

Výstava potrvá do 29. července 2017.

„Čím obtížněji lze definovat hranici mezi uměleckou intervencí a běžnou realitou, tím křehčí je i hranice mezi banalitou všedního dne a možným zázrakem.“   /Libor Novotný/

Komponenty, komponovat, kompozice. Zatímco podstatné jméno komponenty zní převelice technicky, sloveso je spojené takřka výlučně s hudbou. Kompozice pak s uvážlivým a systematickým použitím prvků ve výtvarném umění a v hudbě. Lze sestavit výstavu z komponentů jako třeba počítač? Do sestavy nejde vložit náhodné části, musí být kompatabilní a fungovat spolu jako celek.

Libor Novotný komponuje svou výstavu z prvků přírodních (větve) i technologických (data projektory, promítání). Obojí je ale přetvořeno umělcovou vizí celku a výpovědi. Jde o kontrast světa přírody a techniky: větev zastrčená do zásuvky vypadá velmi surrealisticky. Ve skutečnosti jde ale v obou případech o svět umění. Protože umění nepochází jen od slova umět, ale také od slova umělý, tj. stvořený člověkem. Už od Duchampovy Fontány z roku 1917, tedy už sto let, platí, že co je v galerii na podstavci, je umění. Že umění je nabídkou a že je také dohodou. Umělci po Duchampovi vždycky chtěli přemýšlet o tom, co je umění, má-li hranice, kudy vedou a zda je možné je libovolně, či v závislosti na myšlence, donekonečna posouvat a prolamovat.

Libor Novotný (1979) absolvoval Fakultu umění Ostravské univerzity, ateliér kresby a grafiky Eduarda Ovčáčka. Dnes působí na stejné fakultě jako pedagog. Pracuje s intervencemi do veřejného prostoru.  Zabýval se nápisy z větví na veřejných prostranstvích: nápis Sparta před vchodem na stadion FC Baník Ostrava, nápis Probuď se před Galerií výtvarného umění v Ostravě. Čerpá také z média filmu. Vytváří objekty labilních konstrukcí, postavených na fyzikálních fenoménech a zákonech. Jako dlouholetý kurátor outdoorové Galerie Kaluž získal řadu zkušeností, jak vystavovat v kaluži a co se do kaluže vejde. Snad neexistuje větší rozdíl oproti čisté bílé kostce (White Cube), jak se říká běžnému modernistickému výstavnímu prostoru a také jedné z nejslavnějších hvězdných soukromých galerií.

Spolu s teoretikem Tomášem Knoflíčkem je Libor Novotný kurátorem ostravského festivalu příznačně nazvaného Kukačka – kde jde o umělecké intervence do veřejného prostoru. Aktuálně tato dvojice stojí za právě započatým brněnským festivalem / výstavou Sochy v ulicích 2017.

To, co Libora Novotného na umění láká, je poznání skrze umění. Poznání pravdy skrze umění. Je to v dnešní době ještě vůbec udržitelný koncept? Žijeme v paradoxech a v době, pro kterou je pravda cosi jako Lochneska. Mýtický ještěr z hlubin, kterého takřka nikdo nikdy neviděl a dá se bez něj velice dobře existovat. Libor Novotný se domnívá, že my, jako lidé nehledáme pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.

Umělec si pokládá otázku: Jak se může současné umění dotýkat pravdy, v době, kterou jsme popsali jako postpravdivou a postfaktickou?

Jen umění může poskytnout člověku to, čeho se mu v běžném životě nedostává, říkal Indián jménem Šestadvacet koní v Eastlakeově románu.                                      Martina Vítková

Děkujeme za podporu Statutárnímu městu Pardubice   

Wooden Web, Pardubice, 2014

Sněhulák

z výstavy v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí

PečaKuča v Železném Brodě

Video z výstavy Libora Novotného v Galerii Kaple VM

Vernisáž výstavy

Řada strohých černobílých obrazů představuje tváře Svědků. Jsou mezi nimi proroci, filosofové, umělci, spisovatelé, básníci, malíři. Ale v prvé řadě jsou to lidé ducha, žijící v patočkovské „amplitudě“, maximálním rozkmitu existence. Proto jsou svědky.

Krajně expresivní tváře jsou podrobeny napětí, které je takřka trhá na hraně lidského a mimolidského. V kaligrafickém víru prudkého gesta utkvívají geometricky přesné zornice – pohled svědků je propastný, ikonický, mimočasový. A přesto se mi zdá, že námět a jeho nebývale expresivní ztvárnění přivolává zcela určitou dobu spjatou s kořeny Vokolkovské myslitelské a umělecké tradice: a sice jedinečné duchovní klima středoevropského expresionismu předválečných a meziválečných let, v němž vyrůstala literatura a výtvarné umění Florianova staroříšského okruhu a o něco později i literární, výtvarná a ediční činnost pardubického okruhu Vokolků. Václav Vokolek se tímto obnoveným cyklem (jeho původní část vznikla již v polovině devadesátých let) vědomě či nevědomě vrací ke kořenům rodové duchovní kultury.

Autor současně vytvořil na základě cyklu vizuální partituru, kterou na vernisáži bude interpretovat Dagmar Civišová.

Václav Vokolek (*1. ledna 1947, Děčín)

Syn významného básníka a esejisty Vladimíra Vokolka, spisovatel, básník a výtvarník, ale také uchovávatel a historik duchovní a kulturní tradice rodu Vokolků, tj. především odkazu tří bratří: zmíněného otce Vladimíra a strýců Vlastimila a Vojmíra, kteří ve třicátých letech založili v Pardubicích Lis tří bratří. Václav Vokolek je věrným pokračovatelem této rodové tradice (viz kniha Jméno Vokolek, Torst 2012). Vydal několik desítek próz a básnických sbírek, z nichž některé vyšly v německých překladech, jeho výtvarná práce byla prezentována na řadě samostatných i skupinových výstav. Slovo a obraz se v jeho literární a vizuální tvorbě prolínají do osobitých útvarů, jejichž výpověď má typicky charakter metaforického svědectví o lidské existenci a evropské kultuře.

Vernisáž 17. května 2017 v 19 hodin. Výstava potrvá do 16.června 2017

Děkujeme za podporu Pardubickému kraji a Statutárnímu městu Pardubice

Instalace výstavy – s autorem a s filmaři z Vyšší školy publicistiky

Noční prohlídka výstavy před vernisáží se vzácnými a milými hosty z Polska – Julian Golak, vicemaršálek Dolnoslezského vojvodství, spisovatel Antoni Matuszkiewicz a Igor Wójcik, šéf kulturního centra ve Wroclavi

Fotografie ze zahájení výstavy

Pohled do výstavy