Co proběhlo – 56. stránka

FOTOGRAFIE Z VÝSTAVY: ZÁTIŠÍ V NAPĚTÍ

22.1.2018

fotografie z výstavy

ROBERT PALÚCH * ZÁTIŠÍ V NAPĚTÍ

3.1.2018

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 11. LEDNA 2018 v 18 HODIN

Výstava potrvá do 24. února 2018

Art Space NOV v roce 2018 pokračuje v představování mladé a zajímavé generace umělců, kteří zacházejí neobyčejně s daným prostorem. Tentokrát se setkáváme s prací sochaře Roberta Palúcha. Název výstavy (podle jednoho z prezentovaných děl) staví do kontrastu dvě slova, dva pojmy, v jednom zvukomalebně slyšíme zklidnění, oázu za větrem, ticho a mír. V tom druhém se zvedá neklid a probíjí elektřina. Zátiší je od konce šestnáctého století oblíbený malířský žánr vypovídající o světě vezdejším, o předmětech, které charakterizují své uživatele a připomínají jim krátkost a pomíjivost života. Sochařské instalace lze také chápat jako zátiší, jako obraz a kulisy, do nichž lze vstoupit nejen obrazně, ale doopravdy. Jako situaci vhodnou k prožívání.

Robert Palúch (1985) vystudoval na Škole úžitkového výtvarníctva v Košicích zpracování keramiky a porcelánu a po té absolvoval pražskou Akademii výtvarného umění ve figurálním sochařském ateliéru, který vedl zprvu Jan Koblasa a po té Jaroslav Róna. Vystavoval mj. na přehlídce Pragovka 2017 with wings (s křídly), kde na sebe upozornil objekty ze smetáků, košťat a kartáčů. Samostatný projekt Poslední možnost v Nové synagóze v pražské Libni 2016 představil sedm dveří jako sedm existenciálních i sochařských možností, jak vyjádřit a pochopit přechod z jednoho prostoru či úrovně do druhé. Robert Palúch je členem praktického sochařského uskupení Sochařská pohotovost, která dokáže vyrobit jakýkoli prostorový motiv, dekoraci či rekvizitu pro výstavu, reklamu, film nebo muzejní expozici. Od busty Masaryka a designové stoličky přes obří lodě a běžící koně po kosti, praještěry nebo výběh pro medvědy v ZOO… To je jedna z rolí současného sochaře, postarat se o vizualitu hmotných artefaktů požadovaných v naší době nejrůznějšími zadavateli a subjekty.

V Palúchově práci se mísí postupy a materiály tendence Do it yourself s profesionálním sochařským přístupem a zpracováním. Hybridní povaha díla přesouvající se mezi objektem a sochou v závislosti na úhlu pohledu nabízí nové porozumění sochařství a jeho výsostného tématu – figuře. Důležitou formální i obsahovou roli hrají textilní vlákna, vlasy, smetákové štětiny, které obsazují prostor zcela jinak než pevná hmota. V Palúchově práci je neobvyklé nejen vnímání sochy v hraniční oblasti mezi figurou a minimalistickými tvary, ale také sochařská svrchovanost, která klidně sáhne k nejobyčejnějším materiálům, jež nás přirozeně a každodenně obklopují, a dokáže v nich vidět potenciální výpověď o světě, v němž žijeme. Navíc je patrné, že pro nastupující generaci sochařů, k níž Palúch patří, znovuožívá figurální socha po té, co byla jejich předchůdci střídavě pohřbívána, exhumována, deformována a dematerializována. Socha a objekt splývají, existuje bezpočet mezistupňů mezi limity, jež byly donedávna vnímány velmi ostře.

Mezi vystavenými objekty jsou některé fantasticky vtipné, celek je ale překvapivě orwellovsky děsivý. Robert Palúch předkládá obraz světa utopicky-dystopického, nenápadně groteskního i patetického, živě zamřelého a vizuálně úchvatného.

Martina Vítková

PF 2018

30.12.2017

Vážení přátelé, přejeme Vám hodně zdraví a spokojenosti v roce 2018!

Děkujeme našim příznivcům, návštěvníkům i poporovatelům za přízeň, autorům za skvělé výstavy a těšíme se na milá shledání v příštím roce.

Art Space NOV

K výstavě DEFORMACE DESTRUKCE

27.12.2017

Výstava Deformace destrukce, na níž pracovali studenti UMPRUM Matěj Bílek (socha), Lucie Michnová (obrazy), Kristýna Péčová (kurátorka), navzdory lehce nihilistickému názvu vytvořila v podzemním prostoru jeden z nejkrásnějších celků, jaký tu byl za dobu existence galerie představen.

Už Jana a Jiří Ševčíkovi psali v roce 2007 o rozpouštění hranic mezi tvorbou a destrukcí. Dekonstrukce je spjata s novými přístupy v současné architektuře. Přesto je otázkou, co vlastně zamýšleli autoři deformovat a destruovat. Jednou z možných odpovědí je bariéra. Cílem destrukce či alespoň deformace mohly být bariéry mezi starým a novým, mezi tvůrci a vnímateli, mezi tvarem a prostorem… Může jít také o kanonizovaný výklad médií – obrazu a sochy, který bylo nutné pro novou kontinuitu poněkud poupravit, vytvořit si tvůrčí prostor.

Je pozoruhodné, že studenti z ateliérů vnímaných jako nejprogresivnější – sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové a intermédií Jiřího Davida, přicházejí nikoli s médii nejnovějšími, virtuálními či kybernetickými, ale naopak s těmi původními, se sochou a obrazem. Můžeme si velmi dlouho povídat, co je na jejich práci tradiční a co naopak zcela nové a nezvyklé. A v čem se ta novost a nezvyklost nám divákům představuje. Malbu Lucie Michnové lze číst jednu vedle druhé jako artefakty, jejich vznik pak jako proces, zážitek, možná dokonce body art (víme, že autorka pracuje v miniaturním ateliéru, sotva větším než jsou její vystavené obrazy). V prostoru Art Space NOV je malba použita nejen sama za sebe, ale rovněž jako strukturující, dělící prvek, jako emocionální prosvětlený strůjce atmosféry.

Sochařství minulých dob řešilo problém lehkosti a tíže, kdy proti tradičnímu hmotnému michelangelovskému kánonu, který do redukovaných tvarů transformoval Zdeněk Palcr, stojí způsob Kolíbalův nebo Calderův, oproti těžké hmotě dráty, větvičky, lineární propojení a vymezení prostoru, oproti stabilitě mobilita. Také Giacomettiho přístup sebou přinesl dematerializaci sochařství. Umění posledních desetiletí charakterizovaly různé foucaultovské obraty – archívní či lingvistický. Soudobé nejmladší sochařství zřejmě dospělo k materiálnímu obratu, nebo spíš materiálnímu Boratu. Smyslem přestalo být poselství věčnosti.

Dočasnost objektů Matěje Bílka prozrazuje použitý materiál – sádra. Modelace není světelně hladká, ale ani neklidně expresivní, asociuje spíše charakteristiku strukturálního povrchu, měkkost psí kůže pokryté srstí, emotivní kvality modernistickému sochařství cizí nebo vzdálené. Tvary připomínají archeologické artefakty. Odkazují k různým dávným civilizacím a jejich plastickému a tvarovému dědictví, například antickým amforám, krétským sochám bohyní, ke kykladskému zdivu.

Instalace je obvykle popisována jako médium k zaplnění prostoru. Socha je do prostoru vhozena a projevuje zde svou přítomnost. Objekty Matěje Bílka mají něco z obou těchto limitů. V použitém množství artefakty zčásti ztrácejí svou jedinečnost a intimitu, vnímáme je jako soubor. Soubor nadaný vitální materialitou, hmota není tvarem pevně uzavřená, ale přebývá v ní síla, živost a jistý nedefinovatelný druh transcendence.

Rozměr obrazů Lucie Michnové ve shodné velikosti dva na dva metry je pro sklepní výstavní sál hraniční, ale právě tato dimenze formátu dodala výstavě řád a podtrhla rytmus hustě instalovaných objektů. Objekty nás ovšem prostorem provázejí, fungují jako cesta, jako průvodci.

Výstava dvou autorů, dvou různých médií (soch a obrazů) je překvapivě celistvá. Součástí zážitku z výstavy je chůze výstavou, její percepce a vnímání. Umělecké dílo není nikdy dokončeno, dokud není vnímáno. Umělec – tvůrce potřebuje, aby umělecká díla byla vnímána. Jedině tak mají smysl. Na výstavě jsou nakonec nejdůležitější diváci. Troufám si tvrdit, že tato výstava je přímo určena k procházení, tak jako starověké labyrinty, zahrady a středověké grotty. K poznávání skrze pohyb, skrze prožívání a promýšlení v chůzi. Výstava nabízí prostor, kde v pohybech, záhybech a trhlinách je možné najít fragmenty toho, co hledáme, ať už je to cokoliv. Martina Vítková