IVO KŘEN * NA 60 ZPŮSOBŮ

vernisáž ve čtvrtek 8. února 2024 v 18.00 * výstava potrvá do 23. 3. 2024

První výstava roku 2024 z cyklu Nálezy připomíná významnou pardubickou osobnost. Grafika a kurátora Ivo Křena si dobře pamatujeme, vzpomínka na něj je stále důležitou součástí městské umělecké komunity. Za pár dní si připomeneme jeho nedožitou šedesátku v podzemí Art Space NOV mezi jeho méně, či snad i vůbec nepublikovaným dílem. Ivo Křen dosáhl vysoké profesionální laťky jako znalec skla, kurátor sbírky Východočeského muzea, grafik se specializací na barevné linoryty a teoretik sklářské skupiny Rubikon. Jen ti nejbližší ale věděli, jak je jeho tvůrčí potenciál hravý a monumentální.

Podzemí prostoru hravě obsadí na šedesát jeho tváří. Setkáme se s ním také jako s fotografem a performerem. Na fotografiích z 80. let bude objevena další kapitola k normalizační umělecké rezistenci, k níž se tvůrčí osobnosti uchylovaly v době nesvobody. Patří k nim performativní akce, díla existující v čase a prostoru jen krátkou chvíli, a pak už dostupná jen v odlesku záznamů a subjektivní lidské paměti. Křenovy akce mají cattelanovský vtip a některé vznikly v areálu tehdy ještě zchátralého pardubického zámku. V místě, kam později chodil každý den do práce. Získáme přehled i o aktivitách devadesátých let a o činnosti v době počátku třetího milénia. Kreslené příběhy Prakocoura Barnabáše a Malého psa mají přibližně čtyři desítky let dlouhou historii.

O muzejní práci Iva Křena budou bádat a psát jiní, my se zaměříme na to, co by lehce mohlo být ztraceno. Na design, objekty, legrácky, ilustrace, šperky, koláže, značky, viněty, vizitky, dokonce reklamy, na nejméně 60 možností, jimiž se projevovala jeho hravá tvůrčí síla. Koláž Automatické Boží mlýny se stala emblémem donedávna nevyužitě promarněného objektu u Chrudimky nedaleko centra. V grafické práci si držel svou hédonistickou linku, ale v různých nápadech a zakázkách upouštěl svou dadaistickou imaginaci, která se občas projevila i v detailech jeho bonvivánského outfitu, v němž zahajoval výstavy. Přivlastnil si warholovský pop art, když nahradil polévky paštikami. V jednom z rozhovorů řekl: Stojí mi za to být udiven a nechat se okouzlovat maličkostmi. Hledat, pozorovat, překvapovat a bavit sám sebe. Užívat si toho, že mnohé věci, dříve zcela přehlížené v překotné honbě za stále novým a zvláštním, stále zůstaly připravené být objeveny.

(1964–2020, Pardubice) absolvoval v letech 1983–1988 Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor výtvarná výchova a český jazyk. Vytvořil si velmi blízký vtah vzájemného respektu s malířem a pedagogem školy Bořivojem Borovským. Získal do své sbírky jeden z jeho nejúžasnějších obrazů. Vždycky si totiž uměl dobře vybrat, protože nejen přirozeně věděl mnohé, ale neustále studoval a prohluboval svou znalost světa umění. Diplomoval s grafickým cyklem ilustrací Noc s Hamletem k poezii temného básníka Vladimíra Holana. Grafiku nikdy neopustil, stal se členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Jeho životní cesta je spjatá rovněž se sklem. Značně rozšířil sbírku moderního ateliérového skla Východočeského muzea v Pardubicích. Měl mezi skláři skvělé kontakty díky svému působení ve skupině Rubikon. Přátelil se a zahajoval výstavy sklářům Jaromíru Rybákovi, Bohumilu Eliášovi staršímu a mladšímu, Janu Exnarovi, Jaroslavu Matoušovi od roku 1998 nejen v Čechách, ale takřka po celém světě.

Martina Vítková

plán výstav roku 2024

TÉMA ROKU NÁLEZY
Na motto roku 2023 Zevnitř ven navazuje v následujícím období 2024 téma nalézání, uchování, objevování, fetišů a relikvií. Nezapomínáme ani na témata minulá, Vita Nuova a O kresbě jako blízké společnici, se stále někde projevují. Nalézat můžeme cestu k sobě samým i vhodný úhel pohledu na okolní svět. Tentokrát se poprvé setkají tři krátké, ale důležité výstavy připomínající tvorbu osobností, jejichž čas na tomto světě už minul a my máme pocit, že jim ještě něco dlužíme, že nebylo řečeno dost. Začínáme příznačně recyklačními postupy Marka Rejenta. Objevíme objekty grafika Ivo Křena, fotografie divadelníka Huberta Krejčího a etnografické relikvie herečky Barbary Plichtové.S Dominikem Langem budeme hledat své prostředí pod nánosy stovek a tisíců všedních dní, s Lucií Hoškovou se poučíme o bolesti. Ilustrátoři a typografové z UMPRUM nám pomohou nalézt umění za řemeslem.

MAREK REJENT
Marek Rejent (1969, Polička) prošel na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ateliérem Veškerého sochařství. Vycházejí z něj univerzální tvůrci schopní se postavit všem výzvám, které široké spektrum našich životů dokáže nabídnout: je v tom práce s iluzí pro film a divadlo, práce s veřejným prostorem – kašny a kruhové objezdy, pomníky a památníky, spolupráce s architekty, výstavní scénografie muzeí, design hraček, svítidel a nábytku do interiérů, stejně jako vlastní volná tvorba. Sochař z několikáté generace prosečských řezbářů pracuje se dřevem, využívá nádherně prokreslené dýhy a exotické dřeviny. Je to figurální sochař a zároveň není. Strohé minimalistické tvary jsou kočkou, slepicí, stejně jako nábytkem. Rejent má také recyklační talent. Vrací do oběhu věci a materiály, které lidé zahodili, holící strojky, vysavače, televizor. Pod jeho rukama z nich vznikají motýli, lesní vysoké, hmyz nebo třeba krokodýl, případně létající motorka. Sochař Marek Rejent je členem umělecké skupiny Matky a otcové. Žije v Proseči. Recykluje staré spotřebiče do podoby zvířátek a motorek, zabývá se tématem domova. Podílí se na programu proslulého Musea dýmek v Proseči, pracoval pro film i divadlo, aktualizoval tradici soustružených hraček z Vysočiny. Je autorem několika realizací ve veřejném prostoru.

Kurátor: Martina Vítková

IVO KŘEN
Pardubický grafik a kurátor skla Ivo Křen (1964−2020) v nikdy nekončící hravosti surreálného, či absurdního ladění vytvořil během svého života několik desítek drobných objektů, ačkoli jeho hlavními tématy byly linoryty a sklo. Křen absolvoval výtvarnou výchovu a český jazyk na PdF v Hradci Králové, jeho oblíbeným pedagogem byl malíř Bořivoj Borovský. Velkou část svého života zasvětil tvorbě unikátní sbírky ateliérového skla ve Východočeském muzeu v Pardubicích, kde je autorem oceňované stálé expozice České sklo 20. století. Byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar, umělecké skupiny Rubikon a Akademie designu České republiky. Za používání originálních grafických postupů získal v letech 2004, 2007, 2010, 2012 a 2013 významná ocenění na prestižních výstavách Grafika roku v Praze. Působil jako výtvarný teoretik uměleckého skla, uspořádal výstavy skla nejen doma, ale i v řadě zemí celého světa. My na něj vzpomínáme jako na skvělého společníka, vtipného glosátora dění, a kromě hedonistických grafik obdivujeme také jeho dadaistickou nespoutanou kreativitu, již jsme mohli ocenit během druhého Sympozia Odpad a umění, Umění a odpad, které se odehrávalo na okraji Pardubic, v Rosicíchv roce 2016. Právě objektová tvorba, již vystavil snad jedině na výstavě uvedeného sympozia a během Art festivalu Black! v roce 2006, se stane náplní plánované výstavy. Jak sám řekl: Stojí mi za to být udiven a nechat se okouzlovat maličkostmi. Hledat, pozorovat, překvapovat a bavit sám sebe. Užívat si toho, že mnohé věci, dříve zcela přehlížené v překotné honbě za stále novým a zvláštním, stále zůstaly připravené být objeveny.

Kurátor: Martina Vítková

DOMINIK LANGDOMINIK LANG

Dominik Lang (1980) v aktivitě Let’s go outside, even if it rains!, ve své domovské galerii hunt kastner v roce 2023, dovádí myšlenky udržitelnosti, ekologie, ale také dobrého a odpovědného života na úroveň vnímání běžně zasvěcené veřejnosti. Idea pozvat autora ke spolupráci dřímá v Pardubicích už od chvíle, kdy se účastnil konference O Starých psech v roce 2015. Díky spolupráci kurátorky výstavního prostoru s umělcem na architektonické podobě výstavy Vladimíra Janouška v Museu Kampa a na koncepci stálé expozice Vily Věry a Vladimíra Janouškových na pražské Kotlářce, lze potvrdit, že Dominik Lang uvažuje o světě, který sdílíme, zcela přirozeně a v jasných obrysech. Není sochař zbytnělého ega, jeho rolí umělce je sloužit. A to bude náplní jeho příspěvku k prostředí Pardubic, kterému by se dříve asi řeklo výstava.

Kurátor: Martina Vítková

JOZEF VYRÁNYI A ŠTĚPÁN BLASCHKO

Výstava dvou studentů Ateliéru ilustrace pražské UMPRUM představí jejich práci v instalaci na míru Art Space NOV. Mění se podstata ilustrace v digitálním či dokonce virtuálním světě? Má pro generace dětí a mladých dospělých s datem narození začínajícím dvojkou a nulou vůbec smysl promýšlet papírové nosiče sdělení? Jak ilustraci vystavovat, navíc v podzemí? To vše a mnohem víc se stává tématem pro výstavu dvojice mladých ilustrátorů a grafiků.

Kurátor: Martina Vítková

LUCIE HOŠKOVÁ

vernisáž, komentovaná prohlídka, literární večer, přednáška

Lucie Hošková z ateliéru kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU pracuje s patinou rozkladu, a oxidací, jejíž proces přímo urychluje a zastaví v momentu, někdy náhodném, jindy přesně daném. Autorka v kombinovaných technikách, malbách a asamblážích tematizuje tělo, tělesnost, smrt a bolest, fenomén BDSM. Své kresby a malby instaluje do neobvyklých objektových konstelací. Jedna její instalace Through the long nail in your head, I will touch Pleroma se týkala spirituální síly. Pleroma obecně označuje souhrn božských sil. Používá se v křesťanských teologických kontextech, zejména v gnosticismu. Tento termín se také objevuje v biblickém Listu Kolosanům, který je tradičně připisován apoštolu Pavlovi. Toto slovo je v Novém zákoně použito 17krát. Zájem Lucie Hoškové hledá spojitosti mezi fyzickým a psychickým, jednotlivé fragmenty obrazu prošívá a tak mezi nimi vytváří vztahy.

Kurátor: Martina Vítková

HUBERT KREJČÍ

vernisáž, komentovaná prohlídka, videoprojekce, přednáška, divadelní performance

Původně pardubický divadelník, herec, překladatel, režisér, dramatik, mim, učitel a divadelní režisér Hubert Krejčí (1944−2022) po sobě zanechal zajímavý a málem ztracený osobní archív s knihami a dosud nepublikovanými rukopisy, ale také dosud neznámou fotografickou tvorbu. Nafotografoval například Jana Wericha v roce 1961 a řadu zapomenutých míst. Fotografie vznikaly v mladých letech autora, od roku 1960 do let sedmdesátých. Soubor jeho fotografií a negativů nazvětšuje pro výstavu pardubický fotograf Luděk Vojtěchovský a komentovat ho bude fotograf Věroslav Škrabánek mladší. Na výstavě bude spolupracovat také teatrolog Vladimír Hulec, výstavu budeme reprízovat v brněnském divadle Kjógen, spjatém s tvorbou enfant terrible českého divadelnictví, Hubertem Krejčím. 

Kurátor: Věroslav Škrabánek, Martina Vítková

ATELIÉR TYPOGRAFIE UMPRUM

Ateliér typografie pražské UMPRUM vedený Filipem Krausem a Janem Čumlivskim přijede představit práci svého studia a zároveň fenomén typografie jako takové. Krásné písmo, logotypy, značky orientační prvky směřují k pochopitelnosti našeho světa a naší orientace v něm. V nejlepším případě dokážou vyjádřit (podpořit) identitu. 

Kurátor: Martina Vítková

BARBARA PLICHTOVÁ

Asambláže Mezioborová výstava umožní spolupracovat s etnografem, religionistou, psychologem a také hercem, či divadelníkem. V Pardubicích se ocitl s Miroslavem Lulkem archív prostorové tvorby jeho ženy, herečky Barbory Plichtové, který se pokusíme interpretovat a zpracovat. Barbara Plichtová (1947−2017) byla československá herečka, která emigrovala přes Německo do Kanady v roce 1988. Tam fotografovala Indiány, bezmocné ve vlastní zemi. Vznikl také cyklus fotografií Rómů. Absolventka brněnské JAMU hrála v divadlech v Bratislavě, Ostravě, v Přerově, a v několika filmech. Výrazná byla v ostravském představení Dům Doni Bernardy (1971) s Lenkou Termerovou. Nadějnou kariéru přerušil hereččin postoj k okupaci země v roce 1968. Spolupracovala s disentem a v roce 1977 jí byl zabaven pas, takže nemohla vycestovat do zahraničí. V letech úhoru pro ni Arnošt Goldflam napsal monodrama Biletářka. Vedle Biletářky a Červené knihovny téhož autora měla ještě další sólové autorské představení Ordinary Person. V Novém světě cestovala a vytvářela etnografií přírodních národů inspirované objekty a asambláže s výrazným spirituálním přesahem. Výběr z jejích fetišů, relikvií a panenek bude součástí pardubické výstavy. 

Kurátor: Martina Vítková

ŠTĚPÁN BARTOŠ NEVIDITELNÉ SYNAGOGY

Pardubický fotograf Štěpán Bartoš i nadále pokračuje ve zviditelňování míst, kudy kráčela historie. Místa, kde žili židovští obyvatelé země jsou nahrazovány novou zástavbou anebo také vůbec ničím. Chátrají nebo jsou strženy. Na fotografiích nápadně vyniká chybění cíleně zapomenuté části národa. Ztrácíme paměť s mizícími domy, jež obývali, s rozvalenými a zarostlými hřbitovy, ale nejnápadněji je tomu právě s místy, kam přicházeli sdílet spiritualitu. Synagogy bývaly dominantou měst a dnes po nich není ani památky.