Matouš Hrbek: Ruina

vernisáž ve čtvrtek 6. února 2025 v 18.00
výstava potrvá do 22. března 2025

Ruina může být zřícenina ale i člověk. Metafora propadliště ducha člověka, který v dnešní době strádá a nostalgicky vzpomíná. Propad do pater domu onoho člověka, Freudovský sklon k pátrání po našich sklepeních, vyvolávání starých “duchů” a jiných bytostí, které reprezentují naše vlastnosti. Veškerá esoterika a hlubší význam jsou zakopány někde dole v sklepeních osobní mytologie. Říká malíř Matouš Hrbek ke své výstavě v Art Space NOV. Autor se mihnul v pardubickém podzemním prostoru už dvakrát, poprvé s kolegy ze Skreplova ateliéru v roce 2018 a podruhé o rok později v rámci sympozia pracujícího s odpady. Tehdy kombinoval malbu, kresbu, spreje a šablony a instaloval je jako objekty v prostoru pomocí polystyrenových bloků a nalezených kovových útvarů, košů nebo mříží.

Ve své první větší samostatné výstavě představuje tvorbu navazující na loňskou diplomovou práci: malby a kolorované dřevěné reliéfy. Právě reliéfy získaly na diplomkách velkou pozornost. Robustní plastické výjevy podpořené barvou byly instalovány pomocí kovových konstrukcí. Tuto strategii prezentace nazávisle na zdech autor využívá i v podzemním prostoru. Stojny, kovové trubky, kříže a oblouky organizují a přepisují prostor. Vytvářejí dojem zalidnění, či zalesnění. Zároveň zůstávají dostatečně nehmotné, aby nepřekážely pohledu.

Druhá místnost podzemí je obsazena obrazy, a to jak rámovanými, tak nerámovanými. Je v nich jasně patrné autorovo východisko v kresbě, či snad spíš v lince. Chuť viděné a zažívané definovat, upřesnit si věci, figury a děje. Nahuštěná instalace na kovových konstrukcích může asociovat organizovanou záplavu malby švýcarsko-argentinské umělkyně Vivian Suter. Volně splývající plátna bez rámu jsou zjevně mnohem svobodnější. A je možné na nich pracovat pod širým nebem.

Jako by obraz jako sebevyjádření nestačil, Matouš Hrbek chce jít ještě hlouběji a ryje do dřevěných desek, často z tvrdého dřeva. Absolutní volnost pohybu štětce po plátně či hladkém papíru a snadnost hledání tvaru ho přiměla najít materiál, v němž bude fyzicky překonávat obtíže. Rozvrh obrazu a kontury vyrytím dokonale definovat, ukotvit. Náměty sahají do našeho světa, jsou to figurální scény s krajinou v pozadí nebo se zátiším na stole, případně portrétní hlavy. Zobrazené výjevy se dotýkají samotného procesu tvorby, či spíš autora, tvůrce. Sledujeme invenci od nápadu, jenž se pomalu nebo náhle vylíhne v hlavě, projeví se zábleskem v očích, a je zachycena skicami u stolu, z nichž pak vycházejí obrazy a reliéfy. Cítíme, že expresivní malba je základ, ale dřevěné objekty dokážou jít intenzivněji na dřen, aniž by se výraz ztratil. Práce se dřevem trvá, je energeticky náročná, a nutí autora předem promyslet koncept. Vrypy jsou stejně expresivní jako tahy. Prostor nahlížíme v mělké, ale jasně konstruované třírozměrné deformaci. S expresivní malbou je obvykle spojena zvýšená míra senzibility, úzkost nebo revolta. Za výrazem Matouše Hrbka je spíš snaha porozumět světu, v němž žijeme. Zdá se být občas náročný, ale kromě lidí v něm žijí i stromy, zvířata a květiny.

Matouš Hrbek (1995, Hradec Králové) studoval malbu na Střední škole kamenosochařské v Hořicích v ateliéru Michaely Jezberové. Na Akademii výtvarných umění v Praze pokračoval ve škole malby Vladimíra Skrepla a Jana Šerých. Tehdy se také objevil na výstavě ateliéru v Art Space NOV. Získal zkušenosti u hostujícího pedagoga Alexeye Klyuykova a na stáži na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě u Klaudie Kosziby a Dominika Hlinky. Studium ukončil ve studiu Roberta Šalandy a Lukáše Machalického v roce 2024. Byl součástí týmu na sympoziu Umění a odpad / Odpad a umění V v roce 2019. Samostatnou výstavu mu v loňském roce uspořádala Galerie výtvarného umění v Náchodě pod názvem To je dneska krásně na tom venku.

Martina Vítková

Program galerie Art Space NOV je podporován grantem Statutárního města Pardubice

 

Vernisáž výstavy Matouše Hrbka

vernisáž ve čtvrtek 6. února 2025 v 18.00 * výstava potrvá do 22. března 2025. Výstavu zahájí Martina Vítková

 

            Ruina může být zřícenina ale i člověk. Metafora propadliště ducha člověka, který v dnešní době strádá a nostalgicky vzpomíná. Propad do pater domu onoho člověka, Freudovský sklon k pátrání po našich sklepeních, vyvolávání starých “duchů” a jiných bytostí, které reprezentují naše vlastnosti. Veškerá esoterika a hlubší význam jsou zakopány někde dole v sklepeních osobní mytologie. Říká malíř Matouš Hrbek ke své výstavě v Art Space NOV. Autor se mihnul v pardubickém podzemním prostoru už dvakrát, poprvé s kolegy ze Skreplova ateliéru v roce 2018 a podruhé o rok později v rámci sympozia pracujícího s odpady. Tehdy kombinoval malbu, kresbu, spreje a šablony a instaloval je jako objekty v prostoru pomocí polystyrenových bloků a nalezených kovových útvarů, košů nebo mříží.

            Ve své první větší samostatné výstavě představuje tvorbu navazující na loňskou diplomovou práci: malby a kolorované dřevěné reliéfy. Právě reliéfy získaly na diplomkách velkou pozornost. Robustní plastické výjevy podpořené barvou byly instalovány pomocí kovových konstrukcí. Tuto strategii prezentace nazávisle na zdech autor využívá i v podzemním prostoru. Stojny, kovové trubky, kříže a oblouky organizují a přepisují prostor. Vytvářejí dojem zalidnění, či zalesnění. Zároveň zůstávají dostatečně nehmotné, aby nepřekážely pohledu.

            Druhá místnost podzemí je obsazena obrazy, a to jak rámovanými, tak nerámovanými. Je v nich jasně patrné autorovo východisko v kresbě, či snad spíš v lince. Chuť viděné a zažívané definovat, upřesnit si věci, figury a děje. Nahuštěná instalace na kovových konstrukcích může asociovat organizovanou záplavu malby švýcarsko-argentinské umělkyně Vivian Suter. Volně splývající plátna bez rámu jsou zjevně mnohem svobodnější. A je možné na nich pracovat pod širým nebem.

            Jako by obraz jako sebevyjádření nestačil, Matouš Hrbek chce jít ještě hlouběji a ryje do dřevěných desek, často z tvrdého dřeva. Absolutní volnost pohybu štětce po plátně či hladkém papíru a snadnost hledání tvaru ho přiměla najít materiál, v němž bude fyzicky překonávat obtíže. Rozvrh obrazu a kontury vyrytím dokonale definovat, ukotvit. Náměty sahají do našeho světa, jsou to figurální scény s krajinou v pozadí nebo se zátiším na stole, případně portrétní hlavy. Zobrazené výjevy se dotýkají samotného procesu tvorby, či spíš autora, tvůrce. Sledujeme invenci od nápadu, jenž se pomalu nebo náhle vylíhne v hlavě, projeví se zábleskem v očích, a je zachycena skicami u stolu, z nichž pak vycházejí obrazy a reliéfy. Cítíme, že expresivní malba je základ, ale dřevěné objekty dokážou jít intenzivněji na dřen, aniž by se výraz ztratil. Práce se dřevem trvá, je energeticky náročná, a nutí autora předem promyslet koncept. Vrypy jsou stejně expresivní jako tahy. Prostor nahlížíme v mělké, ale jasně konstruované třírozměrné deformaci. S expresivní malbou je obvykle spojena zvýšená míra senzibility, úzkost nebo revolta. Za výrazem Matouše Hrbka je spíš snaha porozumět světu, v němž žijeme. Zdá se být občas náročný, ale kromě lidí v něm žijí i stromy, zvířata a květiny. 

            Matouš Hrbek (1995, Hradec Králové) studoval malbu na Střední škole kamenosochařské v Hořicích v ateliéru Michaely Jezberové. Na Akademii výtvarných umění v Praze pokračoval ve škole malby Vladimíra Skrepla a Jana Šerých. Tehdy se také objevil na výstavě ateliéru v Art Space NOV. Získal zkušenosti u hostujícího pedagoga Alexeye Klyuykova a na stáži na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě u Klaudie Kosziby a Dominika Hlinky. Studium ukončil ve studiu Roberta Šalandy a Lukáše Machalického v roce 2024. Byl součástí týmu na sympoziu Umění a odpad / Odpad a umění V v roce 2019. Samostatnou výstavu mu v loňském roce uspořádala Galerie výtvarného umění v Náchodě pod názvem To je dneska krásně na tom venku.                                   

Martina Vítková