Co proběhlo – 57. stránka

fotografie z výstavy: Deformace Destrukce

22.11.2017

Deformace Destrukce

Autoři instalují výstavu: Deformace Destrukce

2.11.2017

Autoři instalují výstavu

Deformace Destrukce. Lucie Michnová – Matěj Bílek

1.11.2017

Na výstavě Deformace Destrukce se v jedné instalaci prolínají malby Lucie Michnové a sochy Matěje Bílka, pohybující se specificky mezi abstraktní a figurativní polohou. Představená díla se doplňují prostorově i tematicky na cestě od prožitku individua k celkovému vnímání světa a naopak.

Lucie dříve pracovala zejména s fotografií a videem, až v rámci studia v ateliéru intermediální konfrontace se začala věnovat malbě. V nové technice je patrná tematická návaznost na předchozí tvorbu – ať už na fotografické portréty nebo krátké snímky, v nichž se před kamerou míhají přátelé či samotná umělkyně. I v jiném médiu – malířství, pokračuje v práci s živým modelem, který příležitostně nahrazuje sama sebou. Na jejích rozměrných plátnech se shlukují postavy, nastíněné prudkými černými liniemi. Toto výrazné ač skicovité kreslířské gesto provázejí tlumené barevné plochy, které jsou svébytnými prvky a které na plátnech vytvářejí druhou emotivní rovinu děl. Naznačená tělesnost a nahota převážně ženských modelů nemá autorsky feministický podtext, ale poukazuje spíše na duševní stavy, různá mentální rozpoložení a neuchopitelné interní prožitky jednotlivce.

Matěj se zajímá o vnímání a obecné principy světa, ve kterém žijeme. V jeho práci je možné hledat odkazy na ekologii, chemické procesy nebo spojení člověka a přírody, k čemuž ho vede jak veskrze osobní a často v zásadě vizuální zájem, tak svérázná touha po systému poznání a vnímání. Důležitým prvkem jeho prací je samotný materiál, většinou přírodního či ekologického rázu, který není jen nosičem formy, ale i obsahem samotným. Matěj o své tvorbě uvažuje v rámci komplexních souborů a podobně jako pro Lucii je pro něj důležité spojení jednotlivých částí do provázané instalace. Soubor nazvaný Morf je složen z drobnějších sádrových soch podobného objemu – ty jsou jakýmisi reliéfy, které ale nejsou určeny k ukotvení na stěně, naopak. Mají dutá jádra a otevřenou zadní stranu a v bouřícím se na odiv vystaveném materiálu ukrývají semínka rostlin. Autor tedy nutí diváka k jinému než čelnímu pohledu, odhaluje zadní stranu, která ale i nadále paradoxně tají něco skrytého pod povrchem.

Zatímco v práci Lucie dominuje tematizace lidského těla a intersubjektivních emocí, Matěj se obrací k obecnějším otázkám, sahajících od ekosystémů až ke gravitačním zákonům. Společné téma deformace či destrukce můžeme vnímat v Matějově případě v napětí mezi umělým (uměleckým) tvarováním a přírodními podmínkami, v Luciině zase mezi existencionalismem lidské bytosti a formalismem malířského gesta. Vystavené obrazy a sochy mají společný charakter přízračné, přitom však záměrné nedokončenosti. Matěj skrze ni ukazuje proces vzniku a transformaci materiálu, zároveň tak odhaluje násobné významové vrstvy. Luciiny rychlé tahy ostrých čar evokují zranitelnost a nestálost okamžiku a užívají funkční vyzývavost otevřené formy.

Potence názvem naznačeného ničení je ale v jejich tvorbě přítomna především skrze křehkost – křehkost mizejících linií definujících Luciiny postavy, či křehkost materiálu a skrytých zárodků rostlin u Matějových sádrových objektů, instalovaných na zdánlivě vratkých papírových tubusech. Její obrazy prchavých těl a jeho sochy, u kterých není důležitá jen přední strana, se obracejí k divákovi přímo a bez přetvářky.

Kristýna Péčová