Poslední letošní výstava z cyklu Nálezy potvrzuje, že Art Space NOV dává prostor nejen mladým autorům, ale ve své síti zachycuje i to, co je systémově nepolapitelné. Před dvěma lety jsme se nechali odnést do art brut světů Roberta Skály, teď se pojďme projít příběhy herečky, fotografky a autorky více než 80 asambláží, Barbary Plichtové.
Barbara Plichtová se narodila 12. září 1947 v Brně, zemřela 13. září 2017 v Praze. Studium herectví na brněnské JAMU v roce 1969 ukončila prací o existencialismu a J.-P. Sartrovi pod vedením Milana Uhdeho. Hrála ve filmech a seriálech. Vystřídala tři divadelní angažmá, v Ostravě, v Martině, byla součástí prostějovského HaDivadla (původně Hanáckého divadla), živila se na volné noze zájezdy. Arnošt Goldflam pro ni napsal dvě monodramata Biletářku a Červenou knihovnu. Několik let se musela obejít bez pasu. Z Československa odešla roku 1988 přes Hamburk do Kanady. Žila v oblasti Vancouveru, získala tvůrčí granty, vystavovala a cestovala. Do Čech se občas vracela, v Praze, Ostravě a Olomouci uspořádala výstavy fotografií. V roce 1997 o ní Marek Dušák natočil dokumentární film.
Problémem je mezioborovost tématu, autorka vykročila z herectví do oblasti vizuálního umění, etnografie a psychologických obsahů promýšlených jako archetypy. Pro získání informací a pochopení osobnosti a práce Barbary Plichtové jsme oslovili divadelní teoretičku Ladislavu Petiškovou, autorčiny kolegy Břetislava Rychlíka a Arnošta Goldflama, antropoložku Kateřinu Veletu Štěpánovou. S námětem uspořádat výstavu přišel blízký přítel Barbary Plichtové, fotograf Miroslav Lulek, který se po letech cestování vrátil do Pardubic.
Autorka shromažďovala předměty rozličného druhu, nesourodé materiály, odpadky, haraburdí, krámy, veteš, znečištění našich časů. Asambláže považovala za záznamy svého osobního deníku. Když se řekne asambláž, představme si prostorovou formu koláže, obraz složený z objektů, jež se přirozeně rozpínají do třetího rozměru.
Pracovala nezávisle na soudobém vývoji umění, ve své osobní bublině, přesto je možné objevit vztah k pop-artu, neodada, k surrealistickým tendencím. V organizovaných sousedstvích nálezů z ulic, skládek, antikvariátů a pláží lze vycítit hledání vlastního mýtu, svazku se zemí, s živly. Vyrovnání se s nekonečností oceánu na plážích ostrova Vancouver v britské Kolumbii, s barevným světem střední Ameriky, Mexika, Guatemaly, kam cestovala se slovníkem a batůžkem. Pár dní či týdnů uklízela v místní nemocnici a pak šla dál. Neměla konkrétní cíl. Princip cest i asamblážových deníků je – byl (auto)terapeutický. Vyprávění příběhů a jejich sdílení uzdravuje. Archetypální pravzory, svého druhu oltáře, patří k obrazům, které léčí, učí nás něco víc o nás samotných. Martina Vítková