VERNISÁŽ ve čtvrtek 2. prosince 2021 v 18.00 * Výstava potrvá do 29. ledna 2022
spolupráce: Petr Hejzlar, kurátor: Martina Vítková
Robert Skála (1955–2020), předseda gymnaziální třídy v Pardubicích, asistent v oddělení minerálů Národního musea, navrátivší se emigrant, tvůrce art brut po sobě zanechal desítky, možná stovky obrazů a kreseb. Část z nich můžete vidět v podzemí Art Space NOV. Mnozí Pardubičtí si autora ještě pamatují jako citlivého uzavřeného chlapce. V roce 1981 emigroval do Francie, chtěl studovat výtvarnou školu, odtud pokračoval do Bostonu a New Yorku, ale nakonec se vrátil domů s diagnózou psychické nemoci. Pracoval jako pomocný skladník, prodavač, docházel k doktoru Antonínu Šimkovi. S jeho pomocí uspořádal v devadesátých letech dvě výstavy v rámci Týdnů duševního zdraví. Další výstava proběhla v Domě U Jonáše, na popud Jana Konečného, Skálova učitele z gymnázia. Díla vybral a výstavu zahájil Vít Bouček. Robert Skála komunikoval také s léčiteli. A s mimozemšťany.
Co pojem Art brut znamená? Tvoří ho solitéři, samotáři, lidé mimo umělecká či vůbec sociální společenství. Jejich tvorba je nezjemnělá školením, můžeme se dohadovat, že vychází z nějakých společných hlubinných zdrojů, ke kterým nám ostatním civilizace zahradila přístup, zaplnila nám hlavu spoustou nicotných detailů. K někomu možná staré obsahy promlouvají. Možná je ani slyšet nechce. Možná to není cesta do hlubin lidství, ale jen chemické bludiště. Těžko říct. Ale je o čem přemýšlet.
Jean Dubuffet v sedmdesátých letech definoval art brut jako výtvarné produkce všeho druhu, které vykazují spontaneitu, jsou neprofesionální a co možná nejméně poplatné kulturním šablonám. Autory jsou neznámé osoby, které čerpají ze svých vlastních zdrojů. Později se začal používat širší anglosaský termín outsider art. Tedy tvorba lidí žijících na hraně či okraji společností. Těch, co vidí do budoucnosti, neškolených. Těch, co možná ani nevědí, že to, co jim pod rukama vzniká, může být vnímáno jako umění. Jak říkal francouzský umělec a sběratel art brut Dubuffet, je to umění, které nezná své jméno.
Začali je vystavovat už dadaisti, poprvé po první světové válce v roce 1919 Max Ernst, v roce 1923 se Jean Dubuffet setkal s kreslířkou mraků. Jacques Lacan na toto téma napsal disertaci. Art brut může stát velké peníze, jako třeba obrazy malířky Séraphine de Senlis. Může být brutálně provokativní, jako nedospělé dívenky v kresbách Henryho Dargera, a může být vnímáno jako Entartete Kunst, zvrhlé umění. Kresby a koláže Adolfa Wölfliho, tvůrce světů, vystavoval na Documentě 5 v Kasselu Harald Szeemann. Ve světě existuje řada sbírek, orientovaných pouze na tento druh umění, Prinzhornova sbírka, sbírka ABCD…
Patřil by do art brut ale Robert Skála opravdu? Chodil do lidové školy umění k Vlastě Zahradníkové, byl vzdělán, toužil umění studovat. Umění pro něj znamenalo, že je tady (na světě, v Pardubicích) správně, že něco umí a že může zbohatnout (!). Kreslil automaticky, ale malbou zhmotňoval své vize, či snad sny, obrazy si předem pečlivě na papír včetně barevnosti rozvrhl.
Mluvil barvami, soustředil se na souhru hlavního motivu a pozadí. Pozadí, či základní bázi, nazýval barviště, někdy si poznamenal, že plocha má být provedena v duhových barvách.
Svou intenzitou působí desítky kreseb ze sešitů A4 nebo A5, na nichž autor kroužil modrou a černou linkou. Ze spleti čar se vynořují lidské tvary, spíše stíny. Ruce, hlavy, celé postavy, mračna. Obrazy mají číselnou řadu, kresby ne. Mnohokrát si připsal Lépe promyslet! V zápiscích je jasně patrný neustálý boj o klid a vyrovnanou mysl. Uvědomoval si, že samota není pro člověka a jeho pohodu vhodná.
Někde v krabicích pozůstalosti se ukrývá příběh. Muž s rádiem, hrálo neustále, aby přehlušilo hlasy v jeho hlavě. V kresbách a obrazech je Skálova osobní mytologie. Včetně pravidel, jak v tom podivném světě žít. Studoval jógu, buddhismus, hinduismus, vytvořil si vlastní zásady, říkal jim Systém plastifikace. Byl to návod, jak přežít svůj život: důležité je větrat, být v čistotě, nežít v přítmí…
Na víc jak stopadesáti deskách asi tří mírně odlišných velikostí žije šest základních typů tvorů. Jsou modří, červení, zelení, fialoví, žlutohnědí a černobílí, pokud je odlišujeme barvami. Podobají se rostlinám, broukům, vesmírným lodím, ptákům Quetzalcóatlům, sovám, rybám, medúzám, motýlům, andělům… Série připomíná středověký mystifikační Vojnichův rukopis, jehož pečlivě vykreslené botanické druhy se nepodařilo objevit ani v nejhlubších džunglích a pralesech. Druhý typ Skálových obrazů nese spíše lineární znaky, jsou to šifry zaznamenané jedním tahem, možná labyrinty, barva jim dodává funkci zářiče.
Ve světě technologií nás zajímá v prvé řadě autenticita. Duševní nemoc kreativní potenciál často uvolňuje a ovlivňuje, ale nevytváří ho. Současná odborná veřejnost přijímá „šílenství“ nikoli jako nemoc, ale jako historii osobní cesty. Autoři art brut nezačínají tvořit v atakách, ale až když na to mají čas a podmínky. Art brut se nedá naučit. Ani slavné kreslířce Anně Zemánkové se nikdy nepodařilo studovat umění, ačkoli po tom toužila. Její kresby svědčí o tom, že pod vším civilizačním nánosem žila nezkrocená víla.
Sestupujeme dolů po schodech, jako do jiného světa, do světa tvorů, ploch a čar nesoucích poselství, jež se můžeme snažit číst, interpretovat, porozumět. Dílo Roberta Skály svou podstatou připomíná UFO, zjeví se, proletí a zase zmizí. Výstava je pozvánkou na cestu do jiné dimenze. Obsah neznámého vesmírného světa může být úplně jedinečný, nebo se připravme na setkání s vizemi, fragmenty a obsahy, jež jsme zapomněli a matně se na ně dokážeme rozpomínat.
Martina Vítková
