Výstava Deformace destrukce, na níž pracovali studenti UMPRUM Matěj Bílek (socha), Lucie Michnová (obrazy), Kristýna Péčová (kurátorka), navzdory lehce nihilistickému názvu vytvořila v podzemním prostoru jeden z nejkrásnějších celků, jaký tu byl za dobu existence galerie představen.
Už Jana a Jiří Ševčíkovi psali v roce 2007 o rozpouštění hranic mezi tvorbou a destrukcí. Dekonstrukce je spjata s novými přístupy v současné architektuře. Přesto je otázkou, co vlastně zamýšleli autoři deformovat a destruovat. Jednou z možných odpovědí je bariéra. Cílem destrukce či alespoň deformace mohly být bariéry mezi starým a novým, mezi tvůrci a vnímateli, mezi tvarem a prostorem… Může jít také o kanonizovaný výklad médií – obrazu a sochy, který bylo nutné pro novou kontinuitu poněkud poupravit, vytvořit si tvůrčí prostor.
Je pozoruhodné, že studenti z ateliérů vnímaných jako nejprogresivnější – sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové a intermédií Jiřího Davida, přicházejí nikoli s médii nejnovějšími, virtuálními či kybernetickými, ale naopak s těmi původními, se sochou a obrazem. Můžeme si velmi dlouho povídat, co je na jejich práci tradiční a co naopak zcela nové a nezvyklé. A v čem se ta novost a nezvyklost nám divákům představuje. Malbu Lucie Michnové lze číst jednu vedle druhé jako artefakty, jejich vznik pak jako proces, zážitek, možná dokonce body art (víme, že autorka pracuje v miniaturním ateliéru, sotva větším než jsou její vystavené obrazy). V prostoru Art Space NOV je malba použita nejen sama za sebe, ale rovněž jako strukturující, dělící prvek, jako emocionální prosvětlený strůjce atmosféry.
Sochařství minulých dob řešilo problém lehkosti a tíže, kdy proti tradičnímu hmotnému michelangelovskému kánonu, který do redukovaných tvarů transformoval Zdeněk Palcr, stojí způsob Kolíbalův nebo Calderův, oproti těžké hmotě dráty, větvičky, lineární propojení a vymezení prostoru, oproti stabilitě mobilita. Také Giacomettiho přístup sebou přinesl dematerializaci sochařství. Umění posledních desetiletí charakterizovaly různé foucaultovské obraty – archívní či lingvistický. Soudobé nejmladší sochařství zřejmě dospělo k materiálnímu obratu, nebo spíš materiálnímu Boratu. Smyslem přestalo být poselství věčnosti.
Dočasnost objektů Matěje Bílka prozrazuje použitý materiál – sádra. Modelace není světelně hladká, ale ani neklidně expresivní, asociuje spíše charakteristiku strukturálního povrchu, měkkost psí kůže pokryté srstí, emotivní kvality modernistickému sochařství cizí nebo vzdálené. Tvary připomínají archeologické artefakty. Odkazují k různým dávným civilizacím a jejich plastickému a tvarovému dědictví, například antickým amforám, krétským sochám bohyní, ke kykladskému zdivu.
Instalace je obvykle popisována jako médium k zaplnění prostoru. Socha je do prostoru vhozena a projevuje zde svou přítomnost. Objekty Matěje Bílka mají něco z obou těchto limitů. V použitém množství artefakty zčásti ztrácejí svou jedinečnost a intimitu, vnímáme je jako soubor. Soubor nadaný vitální materialitou, hmota není tvarem pevně uzavřená, ale přebývá v ní síla, živost a jistý nedefinovatelný druh transcendence.
Rozměr obrazů Lucie Michnové ve shodné velikosti dva na dva metry je pro sklepní výstavní sál hraniční, ale právě tato dimenze formátu dodala výstavě řád a podtrhla rytmus hustě instalovaných objektů. Objekty nás ovšem prostorem provázejí, fungují jako cesta, jako průvodci.
Výstava dvou autorů, dvou různých médií (soch a obrazů) je překvapivě celistvá. Součástí zážitku z výstavy je chůze výstavou, její percepce a vnímání. Umělecké dílo není nikdy dokončeno, dokud není vnímáno. Umělec – tvůrce potřebuje, aby umělecká díla byla vnímána. Jedině tak mají smysl. Na výstavě jsou nakonec nejdůležitější diváci. Troufám si tvrdit, že tato výstava je přímo určena k procházení, tak jako starověké labyrinty, zahrady a středověké grotty. K poznávání skrze pohyb, skrze prožívání a promýšlení v chůzi. Výstava nabízí prostor, kde v pohybech, záhybech a trhlinách je možné najít fragmenty toho, co hledáme, ať už je to cokoliv. Martina Vítková
