VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 5. 1. 2017
Vernisáž je součástí Velké neprašovské party, která začne otevřením výstavy Martiny Hozové v Galerii Fons v Pardubicích tentýž den v 17 hodin. Výstava Jana Pospíšila potrvá do 15. února 2017.
Motivy, které se v tvorbě JANA POSPÍŠILA objevují, pocházejí z každodenního života, literatury, komixu, filmů a popkultury, ale zároveň se vztahují k univerzálním systémům a ideám lidské společnosti. Zjednodušeně řečeno, jde hlavně o téma postel, stůl, hodiny, jídlo a sex. Objevují se asociace na beatniky, psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.
Sochař Jan Pospíšil je jasně figurálně zaměřen. Volí sochu pro vyjádření tělesnosti a objekt pro charakteristickou věcnost. Všechny jeho objekty pracují různými materiály s figurou a to, i když není téměř přítomna. Vždy je očekávána. Díla mají kinetický potenciál, nejsou to ani tak stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty.
Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Ale bude tu i hlava z guerillové výstavy v šatně Veletržního paláce z roku 2011, nazvaná popisně Nafukovací sochař neboli ošukej si svýho sochaře. Vychází z typu erotických pomůcek, cílem je zesměšnit faktory dehonestující sochařské řemeslo. Zároveň dílo nezapře souvislost s podobně exemplárním řešením figurálních objektů například mezi generací YBA´s. Nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech.
Nejvýraznější realizací poslední etapy je Sen o Angelině (2013). Pravidelný ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Pospíšilem používaná groteska je už po-normalizační, tedy kapitalistická, ale zjevně stále funguje. Pojetí limitů patří do dnešní doby, kdy se svobodný jedinec vyrovnává s korporátní globalizací a jejími dopady na přírodu, společnost a morální rozměr člověka. Střetávají se tu prvky existencialismu s motivy dystopie a stopami sebezáchovného humoru.
Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.
Jan Pospíšil je sochař a zároveň ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v ateliéru sochaře Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.
Den vernisáže bude výjimečný, bude totiž součástí velké neprašovské párty v Pardubicích. Ten den bude totiž zahajovat výstavu ve vedlejším domě, v Galerii Fons firmy Stapro u Jana Adamce další žačka ateliéru Karla Nepraše, Martina Hozová. Její práce rovněž stojí za vidění. Přijďte pobýt už v 17 na Pernštejnské náměstí. Program bude pokračovat ještě v 19:00 v Art Space NOV a nepochybně přijde čas i na After Nepraš Party. Martina Vítková
Foto z výstavy Štěpán Bartoš
a tři snímky z vernisáže d Martina Samohrda
Zahajovací text
JAN POSPÍŠIL – SEN O ANGELINĚ
ART SPACE NOV, Pernštýnské náměstí 49, Pardubice 5.1. – 15.2. 2017
Jan Pospíšil je sochař, ředitel Hořického mezinárodního sochařského sympozia a autor nesmrtelné věty: Sochaři jsou jako vodníci: Už nejsou. Narodil se roku 1973 v Jeseníku, v letech 1993 – 1998 vystudoval Akademii výtvarných umění v sochařském ateliéru Karla Nepraše. V roce 2005 spoluzaložil skupinu A12, která se pohybovala svými tématy mezi hororem a groteskou a vystoupila s odvážným tvrzením, že Umění může ubíjet. Mezi nejdůležitější realizace Jana Pospíšila ve veřejném prostoru patří Relikviář v Hořicích, Sluneční hodiny a Mapa města (S Vlastou Samohrdovou) na Malém náměstí v Hradci Králové. Za Sluneční hodiny obdrželi evropskou cenu.
Dnes mají Pardubice možnost zažít dva sochaře z Neprašova ateliéru na AVU. Byl to ateliér zaměřený na sochařství figurální, který v sobě spojoval tradici i odvahu k experimentu. Oba absolventi Jan Pospíšil a Martina Hozová zažili mistra sochaře v plné síle, Nepraš dodnes patří k nejzajímavějším osobnostem českého poválečného sochařství.
Otázka ale je, jak je to se sochařstvím dneska. Kam se ubírá a jestli bude existovat ještě v příštím století. Nebo, a to je možná pravděpodobnější, nejspíš žijeme v jeho zcela závěrečné fázi. A vnoučata se nás budou ptát – tys opravdu viděl někdy sochaře při práci? Asi tak jako my se ptáme na kotelníka v parní lokomotivě, průvodčího v tramvaji nebo ledové muže, ponocného a stavěče kuželek, voraře, spojovatelky, předčítače v továrnách, nebo na klavíristy v kině.
Sochaři jsou považováni za tradicionalisty, odkazují je k tomu jejich velmi trvalé materiály, naučit se opracování kamene a kovu nějaký ten rok trvá. Tato technologie nenese rychlé výsledky, jako se to může přihodit v nových médiích. To znamená, že sochaři pasou po myšlenkách, které dostatečně dlouho vydrží.
No, ale které to jsou, že? V naší klipovité době. Představa Mariána Kotrby z porevoluční doby, že proměnlivé časy se budou točit okolo jeho neměnné sochy, je dnes už nemyslitelná. Vymění se doba, vyměníme sochu. Naše časy mají čtyřleté etapy, od voleb, do voleb. Sochařství totiž patří do veřejného prostoru a ten obhospodařují buď politické reprezentace nebo nadmíru zbohatnuvší spoluobčani, které nikdy v tramvaji nepotkáte.
Témata sochaře Jana Pospíšila nejsou vůbec běžnému životu vzdálená, jsou to převážně postel, stůl, hodiny, hlavy, jídlo a sex. Dívá se na svět tak trochu beatnicky, skrze psychedelické vize, cyberpunk a záblesky paměti Timothy Learyho.
Prvotní motiv pro výstavu bylo lůžko nazvané Sen o Angelině (2013). Příliš mnoho důvěrného laskání. Ne náhodou ústa vypadají trochu jako oči a tak prostor pro naplnění všech slastí vyhlíží velmi surrealisticky. Ornament vychází z architektonického detailu zvaného listella. Zdálo se mi nesmyslné, aby něco takového zůstávalo jen ve stodole v Žehuni a veřejnost neměla možnost to vidět.
O poznání děsivější je druhá Postel, vznikla už za dob studií a má standardní rozměr hrobu 1 x 2 metry. Vždycky mi přišlo divné, že hrob je pro člověka širší než jeho běžná postel. Co to vypovídá o naší kultuře a její postmortální vizi? Sochařství, díky náhrobkům je se smrtelností světa velmi těsně spjato. Také s pamětí a věčností. Možná končí proto, že nehodláme umírat, ale navždy přežívat v sítích a virtuální realitě tak jako Johny Depp v Transcendenci. Chceme manipulovat s pamětí a nevíme, co je věčnost. Ano, možná jde o tenhle druh paranoidního spiknutí. Díky kterému budou sochaři moct pracovat s tělem jenom jako performeři a těloví designéři. Jak už jsme se dozvěděli, sochaři jsou nejohroženější druh umělců ze všech.
Kinetický objekt byl vystaven naposledy v roce 1995 a já jsem úplně netušila, že svým výběrem odsuzuji sochaře k několika dnům nádeničiny při restaurování svého vlastního díla. Ale podařilo se a snad ho v galerijních prostorech nevidíme naposled. Pospíšilova díla mají často kinetický potenciál, nejsou to stabilní uzavřené tvary určené na sokl, ale věci k použití, k převezení, spouštění, etc. Jedním z důležitých momentů je pohled dovnitř, do nitra tvaru, lůna hmoty. Spojuje se tu princip smrti a slasti – Eros a Thanatos, o kterých už Sigmund Freud věděl, že jsou propojené.
Z pomalu se ztrácející poetiky venkovských hospod a zaplivaných lokálů vychází mobilní Stůl pro osamělého pijáka (2010-12). Nahý oběd (2005) je literární, podle Burroughse. Jídlo je sociálnější než na první pohled vypadá. Ale svůj příběh má i Nafukovací sochař (2011), jehož podtitul je v dobré společnosti nereprodukovatelný. Příběh artefaktu započal takto: Sochaři se takhle jednou domluvili, že udělají výstavu ve Veletržním paláci. Nemělo smysl s tím otravovat generálního ředitele, ať už kteréhokoliv a toho jednoho, kterého dobře znali ze školy, zvláště.
Domluvili se tedy a dali si sraz v šatně Veletržního paláce, každý na háček pověsil svou sochu. Poseděli, popili, popovídali a zase odešli. Guerillová výstava byla realizována v roce 2011. Autobiografická hlava předchází zesměšnění tím, že využívá arzenál erotických pomůcek. Vlastně jsou tyto postupy trochu podobné tomu, jak vnímají umění a figurální objekty příslušníci Generace YBA´s: bratři Chapmanové, Damien Hirst, Marc Quinn atp. Objekt taky nastoluje k úvaze otázku o pozici umělce ve společnosti, která je de facto nesystémová. Umělec přežívá na okraji společnosti a vidí ji zevnitř a zároveň i z venku. Pospíšilův přístup je vlastně groteska, z jeho vtipů občas zatrne.
Jan Pospíšil je sochař, který se nebojí pozvat diváka dovnitř tvaru, cyberpunker (neboli Prométheus), který se odvažuje vytvářet nejednoznačné sochy a pohybovat se na ostří mezi děsem bytí, narkotickou vizí jiných realit a hmotnou skutečností.
Nutno říct, že je na nás všech, je to úkol pro sociální plastiku, jestli budeme ta poslední generace, která ví, co to je sochařství a naše děti se na sochy na náměstí budou dívat jako my na toltécké hlavy nebo Moai na Velikonočních ostrovech. A jestli po nás zůstanou jen blbé sochy, když prokazatelně žije ještě pár posledních slušných sochařů.
Martina Vítková
(výstava Martiny Hozové ONLINE AGE je v Galerii Fons na stejném náměstí o dva domy vedle)
