galerie1

Ondřej Navrátil je sochař. Loni absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze s prací Nevrátil se? na téma cestování v čase. Mystifikační projekt, jakého se může ve světovém kontextu dopustit jen Damien Hirst (Treasures from the Wreck of the Unbelievable, Benátky 2017), je svázán s Kubíčkovým lomem, kde byly objeveny podivuhodné fosilie, archeologické nálezy spojující minulost s budoucností. Zkamenělý žralok, téměř pětimetrový do skály otištěný Amonit nebo antický bůh, posel Hermes hermeticky uzavřený v jantaru. Sám autor o své práci někdy v žertu mluví jako o mimozemšťanském realismu. Sleduje archetyp Héfaista, kováře bohů, jenž svou fantazií a dovedností udivuje bohy.

Uhranula ho antika, což se díky popularitě nepravděpodobné světové hvězdy Vojtěcha Kovaříka může zdát tendenční, ale ve skutečnosti jde o generační návrat k příběhu. Nejmladší tvůrci čelí každodennímu přídělu existenciálního pesimismu různými způsoby. Ondřej Navrátil kombinací humoru a dokonale zvládnutého řemesla. Tepáním reliéfu vypráví komixové příběhy jako dělané na stěny antického chrámu, Odpočívající Discobolos a Herkules antilský (brouk), Malý Zeus a koza Amaltheia, Héfaistos a kovařík (brouk) nebo Bivoj a kanec. Pozadím pro hrdinský výjev z bronzu se může stát struktura kamene, jakási geologická zemská krajina.

Třídimenzionální sošné hlavy Medusy a Kyklopa jsou důstojným pokračováním přerušené linie antického tvarosloví Jaroslava Horejce. Stejně jako Satyr z jílu, slámy a papíru, či vznosná Hesperidka. Navrátil ovšem není ani klasicistní sochař, ani art decový. Jeho Kyklop je multimediální. Na podstavci z rezavého stavebního kolečka, tlapičky z vyřazených formiček na cukroví, vidíme do myšlenek jednookého netvora. Důmyslně schovaný displej promítá autorský animovaný příběh. Navrátil je také skvělý kreslíř – komiksového založení. Vtípky jako Boží oko na ponožce či antickou verzi Čekání na Godota dokáže využít v reliéfu, soše i v malbě.

O Ondřeji Navrátilovi, kterého na instagramu najdete pod uživatelským jménem @mistr_doda, Lukáš Rittstein řekl: Je to bytostný sochař. Ten by se neztratil v pravěku, ani v renesanci, ani v roce 10 010. Sochařil by i mezi Marťanama. Ještě během diplomantské výstavy s ním natočila podcast Hidden Gallery, zaměřená na nejzajímavější mladé tvůrce.

V Pardubicích vás ale mladý sochař překvapí, pustil se do materiálu, který není věčný ani trochu. Portréty konkrétní dívky se světlými vlasy maluje na vaječná plata. Možná proto nazval výstavu Platonická láska. 

Ondřej Navrátil (1998, Zábřeh na Moravě) studoval na AVU v sochařských ateliérech Lukáše Rittsteina a Vojtěcha Míči. Zásadní pro něj byl rezidenční pobyt v Carraře, kde je slavný mramorový lom, a cesty po Itálii. Přivezl si odsud spoustu materiálu, jak hmotného, tak esenciálního. Absolvoval Střední uměleckoprůmyslovou školu ve Světlé nad Sázavou, obor zpracování kovů. Upozornil na sebe na několika sledovaných výstavách posledních dvou let, ať už to byly 3Dimenze lásky – Ateliér Lukáše Rittsteina v Portheimce, Paralelní dimenze – Sport in Art, Myslivecký realismus také v Portheimce, Z očí do očí v Museu Kampa nebo diplomantská výstava Obzory v pohybu. Výstava v Art Space NOV je jeho první komplexní samostatnou výstavou.                                                                          Martina Vítková    

         Mad as a Human Being

vernisáž ve čtvrtek 29.1.2026 v 18.00 , výstava potrvá do 28.3. 2026,

“Mráz nebyl to, vždyť po mase

mi horkost sirokosy šla.

A oheň ne – mých nohou mramor

by chladil dlažbu kostela.“

• Emily Dickinson

                  Tak dlouho jsme žili, až jsme došli na konec světa. V ústech máme popel a oči nám drásají erinye. Popel dusí póry, plní ústa, usedá na vše kolem a drží nás v ústraní. Třesu se v místnosti, přichoulený k nepoznatelné technice – reliktu dnešní skutečnosti. Neodnáším si jen vzpomínky na okolní obrazy, ale také saze na botách a vůni oleje, dřeva a dehtu v nose.

                  Gréta Fedora Homzová ve svých dílech vytváří situace a obrazy se silným, naléhavým vizuálním jazykem. Neomezuje se na tradiční malbu, ale pracuje převážně s alternativními materiály, jako jsou lepidlo na dřevo, acetón, asfalt či slunečnicový olej. Její obrazy tak působí spíše jako objekty – hmoty, které se před očima rozpíjejí, prosakují a rozpadají. Autorka se nezabývá pouze materiálem samotným, ale vkládá do svých děl i výrazné myšlenky a příběhy.

                  Z tematických okruhů, které Homzovou v posledních letech zajímají, lze zmínit militantní tradice společnosti, zkušenost mužů na vojně, dobrovolné i nedobrovolné konce světa či přímé setkání se smrtí. V letošním semestru se její pozornost obrací především k ženám – k jejich dospívání a překážkám, které jim život klade do cesty. „Velké i malé konce světa z pohledu žen.“ Ve svých obrazech popisuje přežívání bolesti, cestu od dívky k ženě.

                  Název výstavy odkazuje ke stejnojmennému ústřednímu obrazu. Ten se inspiruje archetypem postavy Kloboučníka z románu Alenka v říši divů od Lewise Carrolla, jehož jméno vychází z anglického pořekadla “mad as a hatter“ (šílený jako kloboučník). Toto rčení se do širšího povědomí dostalo v souvislosti s tzv. kloboučnickou nemocí, která byla způsobena dlouhodobým vdechováním rtuti při výrobě klobouků. Pacienti trpěli halucinacemi, třesem a podrážděností.

                  Pro výstavu Mad as a Human Being v Art space NOV jsme vybrali soubor maleb a kreseb různého stáří. Jsou vzpomínkami na oheň, jenž spálí vše, co je nám blízké, trosky okolního světa, po nichž se lze galerií doslova procházet, rozvířit saze a popel….

                  Pomíjivost budoucnosti, hrozba nastupujících válek a krizí. Nad světem se vznášejí erinye – bohyně pomsty a odplaty. Svět končí a lidské bytosti se ho rozhodli nezachránit. /Vojtěch Fábry

Gréta Fedora Homzová (*2003) pochází ze Slovenska. Studovala na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislave, odkud přešla na Akademii výtvarného umění v Praze do ateliéru Malba 3.