galerie1

Libor Novotný KOMPONENTY

VERNISÁŽ V PONDĚLÍ 19. ČERVNA 2017 v 19 HODIN

Výstava potrvá do 29. července 2017.

„Čím obtížněji lze definovat hranici mezi uměleckou intervencí a běžnou realitou, tím křehčí je i hranice mezi banalitou všedního dne a možným zázrakem.“   /Libor Novotný/

Komponenty, komponovat, kompozice. Zatímco podstatné jméno komponenty zní převelice technicky, sloveso je spojené takřka výlučně s hudbou. Kompozice pak s uvážlivým a systematickým použitím prvků ve výtvarném umění a v hudbě. Lze sestavit výstavu z komponentů jako třeba počítač? Do sestavy nejde vložit náhodné části, musí být kompatabilní a fungovat spolu jako celek.

Libor Novotný komponuje svou výstavu z prvků přírodních (větve) i technologických (data projektory, promítání). Obojí je ale přetvořeno umělcovou vizí celku a výpovědi. Jde o kontrast světa přírody a techniky: větev zastrčená do zásuvky vypadá velmi surrealisticky. Ve skutečnosti jde ale v obou případech o svět umění. Protože umění nepochází jen od slova umět, ale také od slova umělý, tj. stvořený člověkem. Už od Duchampovy Fontány z roku 1917, tedy už sto let, platí, že co je v galerii na podstavci, je umění. Že umění je nabídkou a že je také dohodou. Umělci po Duchampovi vždycky chtěli přemýšlet o tom, co je umění, má-li hranice, kudy vedou a zda je možné je libovolně, či v závislosti na myšlence, donekonečna posouvat a prolamovat.

 

Libor Novotný (1979) absolvoval Fakultu umění Ostravské univerzity, ateliér kresby a grafiky Eduarda Ovčáčka. Dnes působí na stejné fakultě jako pedagog. Pracuje s intervencemi do veřejného prostoru.  Zabýval se nápisy z větví na veřejných prostranstvích: nápis Sparta před vchodem na stadion FC Baník Ostrava, nápis Probuď se před Galerií výtvarného umění v Ostravě. Čerpá také z média filmu. Vytváří objekty labilních konstrukcí, postavených na fyzikálních fenoménech a zákonech. Jako dlouholetý kurátor outdoorové Galerie Kaluž získal řadu zkušeností, jak vystavovat v kaluži a co se do kaluže vejde. Snad neexistuje větší rozdíl oproti čisté bílé kostce (White Cube), jak se říká běžnému modernistickému výstavnímu prostoru a také jedné z nejslavnějších hvězdných soukromých galerií.

Spolu s teoretikem Tomášem Knoflíčkem je Libor Novotný kurátorem ostravského festivalu příznačně nazvaného Kukačka – kde jde o umělecké intervence do veřejného prostoru. Aktuálně tato dvojice stojí za právě započatým brněnským festivalem / výstavou Sochy v ulicích 2017.

To, co Libora Novotného na umění láká, je poznání skrze umění. Poznání pravdy skrze umění. Je to v dnešní době ještě vůbec udržitelný koncept? Žijeme v paradoxech a v době, pro kterou je pravda cosi jako Lochneska. Mýtický ještěr z hlubin, kterého takřka nikdo nikdy neviděl a dá se bez něj velice dobře existovat. Libor Novotný se domnívá, že my, jako lidé nehledáme pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.

Umělec si pokládá otázku: Jak se může současné umění dotýkat pravdy, v době, kterou jsme popsali jako postpravdivou a postfaktickou?

Jen umění může poskytnout člověku to, čeho se mu v běžném životě nedostává, říkal Indián jménem Šestadvacet koní v Eastlakeově románu.                                      Martina Vítková

 

Děkujeme za podporu Statutárnímu městu Pardubice   

 

 

 

Wooden Web, Pardubice, 2014

Sněhulák

z výstavy v Galerii Kaple ve Valašském Meziříčí

PečaKuča v Železném Brodě

Video z výstavy Libora Novotného v Galerii Kaple VM

Vernisáž výstavy

 

 

 

 

Řada strohých černobílých obrazů představuje tváře Svědků. Jsou mezi nimi proroci, filosofové, umělci, spisovatelé, básníci, malíři. Ale v prvé řadě jsou to lidé ducha, žijící v patočkovské „amplitudě“, maximálním rozkmitu existence. Proto jsou svědky.

Krajně expresivní tváře jsou podrobeny napětí, které je takřka trhá na hraně lidského a mimolidského. V kaligrafickém víru prudkého gesta utkvívají geometricky přesné zornice – pohled svědků je propastný, ikonický, mimočasový. A přesto se mi zdá, že námět a jeho nebývale expresivní ztvárnění přivolává zcela určitou dobu spjatou s kořeny Vokolkovské myslitelské a umělecké tradice: a sice jedinečné duchovní klima středoevropského expresionismu předválečných a meziválečných let, v němž vyrůstala literatura a výtvarné umění Florianova staroříšského okruhu a o něco později i literární, výtvarná a ediční činnost pardubického okruhu Vokolků. Václav Vokolek se tímto obnoveným cyklem (jeho původní část vznikla již v polovině devadesátých let) vědomě či nevědomě vrací ke kořenům rodové duchovní kultury.

Autor současně vytvořil na základě cyklu vizuální partituru, kterou na vernisáži bude interpretovat Dagmar Civišová.

 

Václav Vokolek (*1. ledna 1947, Děčín)

Syn významného básníka a esejisty Vladimíra Vokolka, spisovatel, básník a výtvarník, ale také uchovávatel a historik duchovní a kulturní tradice rodu Vokolků, tj. především odkazu tří bratří: zmíněného otce Vladimíra a strýců Vlastimila a Vojmíra, kteří ve třicátých letech založili v Pardubicích Lis tří bratří. Václav Vokolek je věrným pokračovatelem této rodové tradice (viz kniha Jméno Vokolek, Torst 2012). Vydal několik desítek próz a básnických sbírek, z nichž některé vyšly v německých překladech, jeho výtvarná práce byla prezentována na řadě samostatných i skupinových výstav. Slovo a obraz se v jeho literární a vizuální tvorbě prolínají do osobitých útvarů, jejichž výpověď má typicky charakter metaforického svědectví o lidské existenci a evropské kultuře.

Vernisáž 17. května 2017 v 19 hodin. Výstava potrvá do 16.června 2017

 

 

Děkujeme za podporu Pardubickému kraji a Statutárnímu městu Pardubice

 

Instalace výstavy – s autorem a s filmaři z Vyšší školy publicistiky

 

 

Noční prohlídka výstavy před vernisáží se vzácnými a milými hosty z Polska – Julian Golak, vicemaršálek Dolnoslezského vojvodství, spisovatel Antoni Matuszkiewicz a Igor Wójcik, šéf kulturního centra ve Wroclavi

 

Fotografie ze zahájení výstavy

 

 

Pohled do výstavy

 

vernisáž v pondělí 27. března v 18 hodin,  výstava potrvá do 12. května 2017                                                                                           

Malíř, grafik, ilustrátor, autor nástěnných maleb a sochař Vojmír Vokolek (1910 – 2001) prožil celý svůj život v Pardubicích, ale svou prací se zcela vymyká pojetí regionálního umělce. Výstava v galerii ART SPACE NOV ukazuje několik zásadních děl z poslední etapy autorova života, kdy se věnoval plastice. V galerii bude možno spatřit několik doposud nevystavených děl, proto výstavu můžeme považovat za velice objevnou.

Kurátor výstavy, Václav Vokolek, se v duchu Vojmírových vystoupení snažil uspořádat jedno téma – cestu člověka, a možná lidstva, za světlem. „Věřte ve světlo, abyste se stali syny světla,“ napsal v osmdesátých letech Vojmír Vokolek na poutnickou hůl. I tato apelativně pojatá poutnická hůl bude vystavena, stejně jako symbolický Rod, Slovo, Kříž a malby Andělů a Sfing. Výstava Noc a den není jen výstavou výtvarného umění, ale návodem k duchovnímu životu, k poznání východisek z temnot noci. Právě tím je drobná instalace v podzemí zcela ojedinělá.

Výstava vznikla za podpory Pardubického kraje a Statutárního města Pardubice.

Další akce k připomenutí významné pardubické rodiny na: http://www.vokolkovi.cz

 

Děkujeme studiu Lacerta za grafický návrh plakátu  http://www.sazba.cz

 

Pohled do výstavy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vernisáž. Výstavu zahájil Václav Vokolek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Začněme historickou analogií: Když byl v lednu roku 1938 „otec konceptuálního umění“ a mág Marcel Duchamp přizván k účasti na Mezinárodní expozici surrealismu v pařížské Galerii Beaux-Arts, rozhodl se zde realizovat dílo, které spočívalo v zavěšení 1200 pytlů od uhlí ke stropu. Instalace, z níž se neustále k zemi snášely zbytky uhelného prachu, byla (spolu s dalšími rekvizitami) situována v hlavním sále galerie, který byl pro tento účel zatemněn, takže návštěvníky bylo nutné u vchodu do expozice vyzbrojit kapesními svítilnami, aby se vůbec mohli v prostoru orientovat.
Duchampův „environment“, který zároveň převracel kategorie „nahoře“ a „dole“, jakoby rovněž evokoval melancholickou atmosféru interiérů umělých grott, jaké bývaly nedílnou součástí renesančních či manýristických zahrad a zámků. Patrně nikdo z diváků mondénně přihlížejících vítěznému tažení surrealismu v umění – a možná, že ani jasnozřivý autor instalace – tehdy nemohl předvídat, že o několik desítek let později dojde na jiném místě k opětovnému spojení obou klíčových elementů instalace – tmy a uhlí. I když v příznačně pozměněné a do jiného média transformované podobě. Ve skutečnosti tento návrat není až tak překvapivý, uvědomíme-li si, že zde setkáváme s okultními tématy par excelence, které existují v jistém smyslu mimo čas a prostor a neplatí pro ně tudíž nějaká preferovaná dějinná situovanost.
Bylo tedy jen otázkou času, kdy se průnik obou témat znovu probudí k životu a nalezne svůj nový výraz v komplementárním spojení cyklů dvou autorů Jana Steklíka (Uhlí) a Josefa Daňka (Tma). Oba tvůrci tak vlastně po mnoho let nezávisle na sobě zpracovávali nevědomky každý svůj díl (až do této chvíle) latentního celku. Oba přitom shodně tvořili s nutkavou, racionálními prostředky nevysvětlitelnou posedlostí, jakoby pracovali na příkaz nějaké vyšší bytosti. Jejich dominantním médiem se stala kresba, navíc pojímaná napůl jako určité privatissimum. Petr Ingerle

Pro Jana Steklíka (nar. 1938, kreslíř, ilustrátor, malíř, performer, spolu s Karlem Neprašem spoluzakladatel Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu) může kresba představovat komplexní souhrn několika mizejících znaků, záznamů materiálních stop. Autor pozvedá a humanizuje svět obyčejných věcí, vytváří nenápadné absurdní struktury. Znejišťuje diváka tím, že průběžně uplatňuje nejrůznější systémy v jediném díle, ale nikoliv v zájmu nějakého „surreálného“ efektu ale „humoru bez vtipu“.

Josef Daněk (nar. 1961, performer, kreslíř, autor plastelínových obrazů a objektů z tavených plastů, s Blahoslavem Rozbořilem autor scénických performancí) se ve svých kresbách pokouší zkoumat a narušovat princip diferencí (např. figury a pozadí), které jsou s každou linií mimovolně vytvářeny díky vizuálním konvencím. V rámci svého meditativního přístupu ke kresbě preferuje „samovytváření“ černé plochy zbavené zobrazivého principu.

Vernisáž: 8. 3. 2016 v 18.00 hodin, úvodní slovo pronesou Duňa Slavíková a Petr Ingerle, zahrají Michal Hrubý a Zdeněk Závodný /saxofony/