galerie1

VÝSTAVA BUDE OTEVŘENA VE ČTVRTEK 11. LEDNA 2018 v 18 HODIN

Výstava potrvá do 24. února 2018

Art Space NOV v roce 2018 pokračuje v představování mladé a zajímavé generace umělců, kteří zacházejí neobyčejně s daným prostorem. Tentokrát se setkáváme s prací sochaře Roberta Palúcha. Název výstavy (podle jednoho z prezentovaných děl) staví do kontrastu dvě slova, dva pojmy, v jednom zvukomalebně slyšíme zklidnění, oázu za větrem, ticho a mír. V tom druhém se zvedá neklid a probíjí elektřina. Zátiší je od konce šestnáctého století oblíbený malířský žánr vypovídající o světě vezdejším, o předmětech, které charakterizují své uživatele a připomínají jim krátkost a pomíjivost života. Sochařské instalace lze také chápat jako zátiší, jako obraz a kulisy, do nichž lze vstoupit nejen obrazně, ale doopravdy. Jako situaci vhodnou k prožívání.

Robert Palúch (1985) vystudoval na Škole úžitkového výtvarníctva v Košicích zpracování keramiky a porcelánu a po té absolvoval pražskou Akademii výtvarného umění ve figurálním sochařském ateliéru, který vedl zprvu Jan Koblasa a po té Jaroslav Róna. Vystavoval mj. na přehlídce Pragovka 2017 with wings (s křídly), kde na sebe upozornil objekty ze smetáků, košťat a kartáčů. Samostatný projekt Poslední možnost v Nové synagóze v pražské Libni 2016 představil sedm dveří jako sedm existenciálních i sochařských možností, jak vyjádřit a pochopit přechod z jednoho prostoru či úrovně do druhé. Robert Palúch je členem praktického sochařského uskupení Sochařská pohotovost, která dokáže vyrobit jakýkoli prostorový motiv, dekoraci či rekvizitu pro výstavu, reklamu, film nebo muzejní expozici. Od busty Masaryka a designové stoličky přes obří lodě a běžící koně po kosti, praještěry nebo výběh pro medvědy v ZOO… To je jedna z rolí současného sochaře, postarat se o vizualitu hmotných artefaktů požadovaných v naší době nejrůznějšími zadavateli a subjekty.

V Palúchově práci se mísí postupy a materiály tendence Do it yourself s profesionálním sochařským přístupem a zpracováním. Hybridní povaha díla přesouvající se mezi objektem a sochou v závislosti na úhlu pohledu nabízí nové porozumění sochařství a jeho výsostného tématu – figuře. Důležitou formální i obsahovou roli hrají textilní vlákna, vlasy, smetákové štětiny, které obsazují prostor zcela jinak než pevná hmota. V Palúchově práci je neobvyklé nejen vnímání sochy v hraniční oblasti mezi figurou a minimalistickými tvary, ale také sochařská svrchovanost, která klidně sáhne k nejobyčejnějším materiálům, jež nás přirozeně a každodenně obklopují, a dokáže v nich vidět potenciální výpověď o světě, v němž žijeme. Navíc je patrné, že pro nastupující generaci sochařů, k níž Palúch patří, znovuožívá figurální socha po té, co byla jejich předchůdci střídavě pohřbívána, exhumována, deformována a dematerializována. Socha a objekt splývají, existuje bezpočet mezistupňů mezi limity, jež byly donedávna vnímány velmi ostře.

Mezi vystavenými objekty jsou některé fantasticky vtipné, celek je ale překvapivě orwellovsky děsivý. Robert Palúch předkládá obraz světa utopicky-dystopického, nenápadně groteskního i patetického, živě zamřelého a vizuálně úchvatného.

Martina Vítková

Vážení přátelé, přejeme Vám hodně zdraví a spokojenosti v roce 2018!

Na výstavě Deformace Destrukce se v jedné instalaci prolínají malby Lucie Michnové a sochy Matěje Bílka, pohybující se specificky mezi abstraktní a figurativní polohou. Představená díla se doplňují prostorově i tematicky na cestě od prožitku individua k celkovému vnímání světa a naopak.

Lucie dříve pracovala zejména s fotografií a videem, až v rámci studia v ateliéru intermediální konfrontace se začala věnovat malbě. V nové technice je patrná tematická návaznost na předchozí tvorbu – ať už na fotografické portréty nebo krátké snímky, v nichž se před kamerou míhají přátelé či samotná umělkyně. I v jiném médiu – malířství, pokračuje v práci s živým modelem, který příležitostně nahrazuje sama sebou. Na jejích rozměrných plátnech se shlukují postavy, nastíněné prudkými černými liniemi. Toto výrazné ač skicovité kreslířské gesto provázejí tlumené barevné plochy, které jsou svébytnými prvky a které na plátnech vytvářejí druhou emotivní rovinu děl. Naznačená tělesnost a nahota převážně ženských modelů nemá autorsky feministický podtext, ale poukazuje spíše na duševní stavy, různá mentální rozpoložení a neuchopitelné interní prožitky jednotlivce.

Matěj se zajímá o vnímání a obecné principy světa, ve kterém žijeme. V jeho práci je možné hledat odkazy na ekologii, chemické procesy nebo spojení člověka a přírody, k čemuž ho vede jak veskrze osobní a často v zásadě vizuální zájem, tak svérázná touha po systému poznání a vnímání. Důležitým prvkem jeho prací je samotný materiál, většinou přírodního či ekologického rázu, který není jen nosičem formy, ale i obsahem samotným. Matěj o své tvorbě uvažuje v rámci komplexních souborů a podobně jako pro Lucii je pro něj důležité spojení jednotlivých částí do provázané instalace. Soubor nazvaný Morf je složen z drobnějších sádrových soch podobného objemu – ty jsou jakýmisi reliéfy, které ale nejsou určeny k ukotvení na stěně, naopak. Mají dutá jádra a otevřenou zadní stranu a v bouřícím se na odiv vystaveném materiálu ukrývají semínka rostlin. Autor tedy nutí diváka k jinému než čelnímu pohledu, odhaluje zadní stranu, která ale i nadále paradoxně tají něco skrytého pod povrchem.

Zatímco v práci Lucie dominuje tematizace lidského těla a intersubjektivních emocí, Matěj se obrací k obecnějším otázkám, sahajících od ekosystémů až ke gravitačním zákonům. Společné téma deformace či destrukce můžeme vnímat v Matějově případě v napětí mezi umělým (uměleckým) tvarováním a přírodními podmínkami, v Luciině zase mezi existencionalismem lidské bytosti a formalismem malířského gesta. Vystavené obrazy a sochy mají společný charakter přízračné, přitom však záměrné nedokončenosti. Matěj skrze ni ukazuje proces vzniku a transformaci materiálu, zároveň tak odhaluje násobné významové vrstvy. Luciiny rychlé tahy ostrých čar evokují zranitelnost a nestálost okamžiku a užívají funkční vyzývavost otevřené formy.

Potence názvem naznačeného ničení je ale v jejich tvorbě přítomna především skrze křehkost – křehkost mizejících linií definujících Luciiny postavy, či křehkost materiálu a skrytých zárodků rostlin u Matějových sádrových objektů, instalovaných na zdánlivě vratkých papírových tubusech. Její obrazy prchavých těl a jeho sochy, u kterých není důležitá jen přední strana, se obracejí k divákovi přímo a bez přetvářky.

Kristýna Péčová