vernisáž ve čtvrtek 8. února 2024 v 18.00 * výstava potrvá do 23. 3. 2024
První výstava roku 2024 z cyklu Nálezy připomíná významnou pardubickou osobnost. Grafika a kurátora Ivo Křena si dobře pamatujeme, vzpomínka na něj je stále důležitou součástí městské umělecké komunity. Za pár dní si připomeneme jeho nedožitou šedesátku v podzemí Art Space NOV mezi jeho méně, či snad i vůbec nepublikovaným dílem. Ivo Křen dosáhl vysoké profesionální laťky jako znalec skla, kurátor sbírky Východočeského muzea, grafik se specializací na barevné linoryty a teoretik sklářské skupiny Rubikon. Jen ti nejbližší ale věděli, jak je jeho tvůrčí potenciál hravý a monumentální.
Podzemí prostoru hravě obsadí na šedesát jeho tváří. Setkáme se s ním také jako s fotografem a performerem. Na fotografiích z 80. let bude objevena další kapitola k normalizační umělecké rezistenci, k níž se tvůrčí osobnosti uchylovaly v době nesvobody. Patří k nim performativní akce, díla existující v čase a prostoru jen krátkou chvíli, a pak už dostupná jen v odlesku záznamů a subjektivní lidské paměti. Křenovy akce mají cattelanovský vtip a některé vznikly v areálu tehdy ještě zchátralého pardubického zámku. V místě, kam později chodil každý den do práce. Získáme přehled i o aktivitách devadesátých let a o činnosti v době počátku třetího milénia. Kreslené příběhy Prakocoura Barnabáše a Malého psa mají přibližně čtyři desítky let dlouhou historii.
O muzejní práci Iva Křena budou bádat a psát jiní, my se zaměříme na to, co by lehce mohlo být ztraceno. Na design, objekty, legrácky, ilustrace, šperky, koláže, značky, viněty, vizitky, dokonce reklamy, na nejméně 60 možností, jimiž se projevovala jeho hravá tvůrčí síla. Koláž Automatické Boží mlýny se stala emblémem donedávna nevyužitě promarněného objektu u Chrudimky nedaleko centra. V grafické práci si držel svou hédonistickou linku, ale v různých nápadech a zakázkách upouštěl svou dadaistickou imaginaci, která se občas projevila i v detailech jeho bonvivánského outfitu, v němž zahajoval výstavy. Přivlastnil si warholovský pop art, když nahradil polévky paštikami. V jednom z rozhovorů řekl: Stojí mi za to být udiven a nechat se okouzlovat maličkostmi. Hledat, pozorovat, překvapovat a bavit sám sebe. Užívat si toho, že mnohé věci, dříve zcela přehlížené v překotné honbě za stále novým a zvláštním, stále zůstaly připravené být objeveny.
(1964–2020, Pardubice) absolvoval v letech 1983–1988 Pedagogickou fakultu v Hradci Králové, obor výtvarná výchova a český jazyk. Vytvořil si velmi blízký vtah vzájemného respektu s malířem a pedagogem školy Bořivojem Borovským. Získal do své sbírky jeden z jeho nejúžasnějších obrazů. Vždycky si totiž uměl dobře vybrat, protože nejen přirozeně věděl mnohé, ale neustále studoval a prohluboval svou znalost světa umění. Diplomoval s grafickým cyklem ilustrací Noc s Hamletem k poezii temného básníka Vladimíra Holana. Grafiku nikdy neopustil, stal se členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Jeho životní cesta je spjatá rovněž se sklem. Značně rozšířil sbírku moderního ateliérového skla Východočeského muzea v Pardubicích. Měl mezi skláři skvělé kontakty díky svému působení ve skupině Rubikon. Přátelil se a zahajoval výstavy sklářům Jaromíru Rybákovi, Bohumilu Eliášovi staršímu a mladšímu, Janu Exnarovi, Jaroslavu Matoušovi od roku 1998 nejen v Čechách, ale takřka po celém světě.
Martina Vítková
